Palach posmrtné masky zbavený

Co se honilo hlavou Janu Palachovi v měsících ústících v rozhodnutí se na Václavském náměstí polít benzinem a zapálit? A jak takový myšlenkový proces, zrod pro drtivou většinu lidí nepochopitelného rozhodnutí, naplněného 16. ledna 1969, dnes zachytit ve filmu? Režisér Robert Sedláček a scenáristka Eva Kantůrková se v dramatu Jan Palach, které bude mít premiéru v den padesátého výročí invaze vojsk států Varšavské smlouvy, nepokouší o nic menšího než právě o hledání odpovědi na první otázku a formulaci vhodného tvaru, jak ji podat.

Že to není snadné, naznačil už tvůrčí rozkol mezi scenáristkou a režisérem ohledně vykreslení života a soukromí tehdy dvacetiletého studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Pojmout jej více psychologicky, niterně, těkavě, nebo dramaticky, jako jakousi mentální detektivku na půdorysu životopisného filmu zasazeného v pečlivě zdokumentovaném předivu doby? Sedláček nakonec volí spíše „detektivku“ podloženou rešeršemi v archivech, knihou Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta od Jiřího Lederera a rozhovory s Palachovým bratrem i kamarády. Film netesá mramorovou sochu, na to je Sedláček režisérem příliš inteligentním a nonkonformním. Na druhou stranu, i když je hlavní hrdina v každém záběru, nakonec jako by v celém filmu zároveň chyběl. To na něm ale může být zároveň to nejsilnější.

Polidšťování dějin

V moderních poválečných dějinách Československa zřejmě nefunguje silnější symbol než jméno Jan Palach.…