U přípravy některých textů dá nejvíc práce rozpoznat a odhazovat balast, který se cestou za článkem nabalil od očitých svědků. Třídit a vytahovat z hromady slov jen ta, která smí být s čistým svědomím poslána dál. Vybrat z propojujících se svědectví jen ta, která zůstanou propojena i po otázkách: Jak to víte? Viděli jste to? Z čeho jste to poznali?
Takových pár dní minulý týden uběhlo. Zůstali jsme zkoprnělí ze svědectví, že jsme ještě xenofobnější, než se zdálo z průzkumů. Odmítat pomoc rodičům, kteří zoufale hledají své malé děti na břehu jezera Lhota, jen proto, že jsou Vietnamci, toho se od lidí se zcela neztvrdlým srdcem těžko nadít. Pětiletý a sedmiletý chlapec se první srpnový čtvrtek utopili a do borového háje půl hodiny od Prahy na břeh krásného jezera, zatopeného lomu po těžbě písku pro stavbu dálnice z Prahy na sever, se vypravil Blesk, vypadalo to na dobrou reportérskou práci, a také TV Prima (nikoho z ostatních médií – včetně tohoto listu – nenapadlo se zajet podívat, co se vlastně ve Lhotě stalo). A přinesly zpátky do našich obýváků od jezera a pískových pláží obraz tvrdých lidí v kanceláři areálu, kteří nejen že to nezvládli, ale zvládnout to ani nechtěli. „Kdyby to nebyli Vietnamci, chovali by se jinak,“ znělo z reportáží. Odmítli volat záchranku a policii, když se ukázalo, že děti zmizely, první hlášení rozhlasem se ozvalo s velkou prodlevou, personál se prý rodičům zprvu jen posmíval.
Svědectví se doplňovala a zapadala do sebe. Dvě ženy na obrazovce…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
