Spirituální rozpor
Respekt 30/2018
Reaguji na článek Spirituální rozpor, který obviňuje maďarské skauty z diskriminace vůči dětem romského původu v maďarské Sajókaze.
Podstata sporu spočívá v tom, že maďarští skauti po letech společného úsilí neumožnili založení skautského oddílu při místní škole (něco takového by například v Česku nebylo ani myslitelné), naopak ale pozvali romské děti do okolních skautských oddílů – pokládám za nemožné takovou skutečnost neuvést. Samozřejmě můžete mít případně pochybnosti o pravdivosti takového tvrzení (já nemám důvod je mít, ale vy třeba ano), pak by ovšem bylo namístě se s takovými pochybnostmi veřejně vypořádat. Článek se mýlí i fakticky, například žádná mezinárodní pravidla pro zkoušky pro skautské vedoucí neexistují (článek tvrdí opak), nebo naznačuje, že pořádání táborů pouze pro vlastní členy je snad nějaká bezmála zlomyslnost ze strany maďarských skautů (zatímco dlouhodobá výchovná práce se členy a členkami je naopak podstatným znakem skautingu a tábory otevřené nečlenům jsou velmi neobvyklé, v Česku jako v Maďarsku).
Dovolím si ještě poznámku k lince o propojení mezi Fideszem a maďarskými skauty, ilustrovaném mimo jiné na darované vile a penězích na rekonstrukci. Vím o tom, že objekt i peníze na rekonstrukci dostali (částku jsem neznal), ale nejsem seznámen s historií majetkoprávních vztahů mezi maďarským státem a skauty. Dovedu si však představit, že kdyby se český stát nyní (konečně) rozhodl českým skautům věnovat náhradu například za ukradený a nevrácený Štiřín, že by bylo snadné podobnou linku vybudovat mezi českými skauty a stávající vládou ČR.
Petr Vaněk, Junák – český skaut
Jaké knihy máme číst?
Respekt 30/2018
Článek o literárním kánonu mne natolik zaujal, že vám musím napsat. Já jsem jen příslušník šedé zóny, žádný akademik. Pracuji jako brusič skla. Vzdělanější (i ti nejprostší) příslušníci šedé zóny vždy pohlíželi na intelektuály jako na podivíny žijící ve svém vlastním uzavřeném světě, kterým normální lidé (příslušníci šedé zóny) nemohou rozumět. Váš článek je toho jasným důkazem. Jděte se na kánon zeptat dělníků do továren, prodavaček do obchodních center, lidí pracujících za almužnu v sociálních službách.
Je to téma absurdní i cynické. Myslím si, že společnost spojují jiná témata. Je to sport, drby a stupidní seriály typu Ulice či Ordinace. Mnozí lidé však odmítají být součástí takto homogenizované společnosti. Kolektivismu po roce 1989 naštěstí odzvonilo. Ano, do určité míry společnost spojovala i literatura. Uměle zaměstnaní lidé v administrativě četli určité romány v pracovní době. Nebyl to však obrázek celé společnosti.
Literaturu není nutné členit na parametry podle pana Trávničky. Kánon je však třeba stanovit zvlášť pro veřejnost, zvlášť pro určité typy škol.
Ludvík Lošťák, Mladá Boleslav
Editorial, dopisy
Respekt 29, 31/2018
Reaguji na příspěvek MUDr. Veroniky Hrubé k tématu domácích porodů. Píše, že si dnes nedokážeme představit, že by matka při porodu zemřela. Bohužel, i dnes matky při porodu umírají, a to také v nemocnicích. Nejčastěji z těchto příčin: krvácivé stavy, embolie, kardiovaskulární komplikace. Žena i dítě mohou při porodu zemřít jak doma, tak v nemocnici. Pravděpodobnost je ovšem nepatrná, naštěstí. A riziko, že zemře tam či tam, je naprosto srovnatelné. Musí zde být ovšem splněny podmínky plánovaného porodu doma, nízkoriziková rodička a doprovod porodní asistentky. Pro ženy se zdravotními komplikacemi porod doma vhodný není. A pokud u porodu není přítomna porodní asistentka, vzrůstá riziko, že nebude včas rozpoznána případná rozvíjející se komplikace, což může mít fatální následky.
Co se týče studií, je pravda, že jejich kvalita je různá. Za velmi přínosný považuji web Biostatistička.cz. Každý, kdo nechce jen vykřikovat do tmy nějaké své pocity ohledně porodů, zde najde spoustu kvalitně zpracovaných informací i odkazů na primární zdroje. Mimo jiné míru výskytu přidušení novorozence při porodu v domácím prostředí, v nemocnici s asistentkou a v nemocnici s lékařem (British Columbia: Výsledky plánovaných porodů doma v péči registrované PA v porovnání s porody v porodnici v péči PA nebo lékaře). Z České republiky bohužel data neexistují, tady se sází na dojmy, emoce, popřípadě vlastní zkušenost. Žen, které vycházejí z porodnice s názorem „kdyby tam nebyli lékaři, tak neporodím / jsem mrtvá / dítě je mrtvé“, je nějak podezřele hodně. Příčinou často bývá tzv. kaskáda intervencí – jeden „nevinný“ zásah vyvolá další a další a císařským řezem to končí. Samostatnou kapitolou je pak potřebný klid a dobré psychické rozpoložení u porodu, které rodící žena bytostně potřebuje k dobrému průběhu porodu, stejně jako každá rodící samice. V nepříznivých podmínkách se mnoha ženám porod zastavuje, řečeno se zdravotníky „protrahuje“.
Nakonec si dovolím také jednu osobní zkušenost. Porodila jsem doma pět dětí. V klidu, s porodní asistentkou, bez jakýchkoli zranění na těle i duši. Ženy, které nerodí v porodnici, si místo porodu nevybírají lehkovážně. Obvykle je pro ně důležité bezpečí matky i dítěte, šetrný a klidný porod, respektující zacházení. Chtějí pro své dítě i pro sebe zkrátka to nejlepší. Podle českého právního řádu a mezinárodních úmluv, ke kterým ČR přistoupila, na to mají právo. To je dnes bohužel pošlapáváno, zejména systémovým znepřístupňováním zdravotní péče při porodu v domácím prostředí.
Bc. Martina Kábelová
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].