Počasí „all inclusive“

Odpoledne v pražské restauraci. Teplota venku šplhá ke čtyřicítce, u jednoho ze stolů si dvě mladé dámy stěžují na vedro. Konverzace pak plynule přechází k plánované dovolené: k dispozici by měla být posilovna, velký bazén, dobrý přístup k moři, možnost jít si zaběhat mimo asfaltové cesty.

Nechceme moralizovat, ale přece jen – neměla by současná vlna horkého a suchého počasí, která sužuje prakticky celou severní polokouli, v mnoha oblastech už od konce zimy, vyvolávat i jiné asociace než myšlenky na dobře vybavený all inclusive rezort? V Pákistánu teploty v dubnu přesáhly 50 stupňů Celsia, lidé tu umírali na chodbách přeplněných nemocnic horkem a na infarkty. Vypadávala elektřina, doprava kolabovala, ekonomika se zastavila. V Montrealu kvůli úpornému horku náhle nestačila městská márnice, poprvé za dobu své existence. V Ománu zažili noc, kdy teplota neklesla pod 42 stupňů. Přívalové deště způsobily katastrofu v Japonsku. Požáry spalovaly nejen Kalifornii a Řecko, ale i severní Anglii a Švédsko, které v polovině července požádalo o mezinárodní pomoc. V severní Evropě se tráva barví do žluta a v suché krajině se rýsují dříve neviditelné stopy dávných archeologických lokalit.

Od Tokia po Montreal, od Alžírska po Laponsko strádá příroda i lidé, většinou ti chudší, kteří si nemohou dovolit klimatizaci. Ani příchod nižších teplot přitom nebude znamenat konec všech problémů. Rusko už teď očekává nejnižší úrodu za mnoho let, což vyvolává obavy v Egyptě a dalších zemích dovážejících ruské obilí; sucha, požáry a neúroda v Rusku v roce 2010 akcelerovaly globální růst cen potravin, který pak pomohl odstartovat tzv. arabské jaro.

I nejzatvrzelejší skeptik musí vidět, že se stoupající globální teplotou počasí blázní stále častěji. Klimatologové spočítali, že příchod extrémní vlny veder jako byla ta, která v roce 2003 v Evropě připravila o život desetitisíce lidí, je dvakrát pravděpodobnější, než kdyby klimatické změny vyvolané člověkem neprobíhaly. Přitom ve čtyřicátých letech tohoto století bude léto z roku 2003 patřit k průměrným.

Důvod k optimismu se tak hledá jen těžko. Celosvětová spotřeba uhlí loni po několikaleté přestávce opět stoupla, stejně jako emise skleníkových plynů. Průzkum nových ložisek ropy běží na plné obrátky. Podle neoficiálních informací uniklých z nové chystané zprávy OSN překročíme přísnější ze dvou met ukotvených pařížskou dohodou, tedy oteplení světa o 1,5 stupně, už v roce 2040. A stále více vědců se domnívá, že se nepodaří splnit ani měkčí cíl, tedy závazek, že se do konce století planeta neohřeje o více než dva stupně. Už jsme to psali snad stokrát: vedro a sucho se pak v řadě oblastí světa stanou normou, neúroda trvalou hrozbou. Do pohybu se dají miliony klimatických uprchlíků.

Řešení známe

Věci jsou přitom už teď spíše horší, než původně ukazovaly klimatické modely: ty například pro Skandinávii předpovídaly více deště, nikoli současná sucha a požáry. Přesnější modely se připravují, jeden například chystá prestižní konsorcium, jehož členy jsou mezi jinými šéf Googlu Eric Schmidt a spoluzakladatel Microsoftu Paul Allen. Čekat na jeho výsledky je však zbytečné, informací už máme dost.

V hrubých obrysech jsou známa i řešení. Ekonomové například upozorňují, že kdybychom výrazně zdanili fosilní paliva, a omezili tak vypouštění skleníkových plynů do ovzduší, můžeme nejen časem žít v bezpečnějším světě, ale také výměnou ušetřit na jiných daních a na pojištění proti důsledkům klimatických katastrof. Technologie, které by ropu, plyn a uhlí začaly nahrazovat, jsou v podstatě připraveny, jejich nástup ale v současném nastavení ekonomiky vázne. Přesto je zavedení daně z fosilních paliv, případně daně z bankovních operací, z jejichž výtěžku by se financovalo zavádění obnovitelných zdrojů energie, v celosvětovém měřítku neprůchodné.

Nad otázkou, jestli je lidstvo vůbec schopno problémy typu změny klimatu řešit, se už koncem sedmdesátých let zamýšlela skupina vědců a filozofů včetně ekonoma Williama Nordhause, poradce prezidenta Jimmyho Cartera. Odpovídali spíše záporně – z různých důvodů, jejichž společným motivem byla skutečnost, že lidé obecně nejsou ochotni se omezit nebo radikálně změnit své chování kvůli tomu, aby se budoucím generacím žilo lépe: dnešní strádání nás děsí, zítřejšího se obáváme, ale to, které může přijít za mnoho let, si nepřipouštíme.

Dnes je situace jiná v tom, že stačí pustit si televizi a důsledky klimatických změn vidíme v přímém přenosu. Možná časem vyrostou generace, které lépe pochopí souvislosti a kterým to nebude jedno už proto, že problémy pocítí palčivěji. Klimatické změny se tak spíše než pro přírodovědce stávají výzvou pro sociology a učitele ve školách, kteří vychovávají budoucí manažery, politiky a voliče.