Nezištná a zcela bezplatná rada, jak přežít vedro

I jižní národy umějí nadávat na počasí. Autor ze své vlastní zkušenosti ví, že když dorazí na jih Španělska letní vlna veder, začnou tamní chlapi v barech hlasitě přirovnávat nesnesitelné atmosférické proudění k té části mužské anatomie, jejíž jméno nelze v českém nepornografickém médiu vyslovit. Que cojones del tiempo! Ještě skleničku?

To už ale musí být něco. Třeba jako minulý týden, když se teplota v nitru Andalusie vyšplhala kamsi za hranici 45 °C. Nebo naopak, když tamtéž v únoru napadne sníh a kýčovitě obalí větve právě kvetoucích mandlovníků. „Podívej, Marío, to je krása,“ rozplývá se stařenka nad běloskvoucím sadem pod vymytou, temně modrou oblohou. Que cojones del tiempo! dí obratem zhrublým hlasem María. Jako mnozí její krajané, ani ona nejspíš nemá doma topení, pod dveřmi nabíleného vesnického domku zeje dvoucentimetrová škvíra a okna slouží především k tomu, aby nebyla uvnitř tma.

I když nechceme dráždit přehřátého hada bosou nohou, je potřeba říct, že český národ trpí jistou zhýčkaností. Zima je tu tradičně od toho, aby se v bytě chodilo v tričku s krátkým rukávem a šortkách. Letní vedra nestojí za řeč. Nebo nestála, donedávna.

To se ovšem mění, a proto poslyšte nezištnou a bezplatnou radu Čecha, který se griloval v jihoevropském létě, chřadl v jihoevropské nevyzpytatelné zimě a totéž si ještě párkrát zopakoval v nevytápěných a neklimatizovaných příbytcích Latinské Ameriky. Je to o psychice! Ne úplně, vyrovnané mentální rozpoložení…