Mít, či nemít turbo

Znalci nejvyšších českých hor se zcela jistě shodnou na tom, že vyjet na horském kole ze Špindlerova Mlýna na Vrbatovu boudu je celkem slušný sportovní výkon. Vyšlapat z krkonošského městečka až ke zmíněnému bufetu na hřebenech znamená překonat sedm set výškových metrů, což je výšlap, při kterém se zapotí i trénovaný cyklista. V poslední době se ale na této trase – stejně jako na dalších obávaných krkonošských stoupácích – začínají hemžit jezdci, které bychom tady v sedle zrovna nečekali: rodiny s dětmi, skupiny důchodců i sváteční cyklisté. Bez viditelné námahy sviští do kopce, předjíždějí zadýchané sportovce a do toho ještě zvládají nenuceně konverzovat nebo se rozhlížet po okolní krajině. Jejich motorem je fenomén, který před pár lety dobyl Alpy a nyní se rychle šíří i v českých horách. Jak je mohou elektrokola změnit?

Otevřeno všem

Když Pavel Činátl ráno před devátou odemyká půjčovnu kol umístěnou hned vedle sjezdovky v krkonošském městečku Rokytnice nad Jizerou, je ještě příjemný chládek. Dřevěný domek je plný vybavení pro lidi, kteří chtějí v horách zažít vzrušení: stěny lemují celoodpružená kola s mohutnými rámy, dají se tu půjčit všemožné chrániče na kolena, lokty či na páteř. Vybavení dokládá, že zdejší prudké svahy přitahují specifický druh cyklistů – adrenalinové nadšence. „Cyklisty to dřív do Krkonoš moc netáhlo. Komu se chce pořád sesedat a tlačit kolo do kopce? To se ale teď mění,“ říká. Kromě klasických horských kol Činátl půjčuje i elektrokola. Až donedávna o ně ale nebyl příliš velký zájem. „Češi se k tomu stavěli nedůvěřivě. Byl rozšířený názor, že to není cyklistika, že to je podvádění. Loni ale nastal zlom,“ vzpomíná Činátl. Elektrokolo si v horách nejdříve půjčovali hlavně staří lidé a ženy, které nestačily svým manželům. „Pak ale ti manželé zjistili, že jim žena v kopcích s přehledem ujede, a půjčili si ho taky,“ popisuje Činátl. Dnes už si elektrokolo bez ostychu berou všechny věkové kategorie. Změně pomohl také rozvoj technologií: s dnešními výkonnými bateriemi a motorem už se dá na jedno nabití udělat slušný výlet po horách, což dříve tak docela neplatilo.

Výhody kol s elektrickým pohonem jsou zjevné: původně nedostupné horské cesty a úchvatné vyhlídky se najednou otevírají i lidem, kteří by dříve fyzicky nezvládli k nim dojet. Na elektrokole se navíc člověk hned tak neunaví, což zásadně prodlužuje délku výletu: kdo chce, celé Krkonoše zvládne přejet za jediný den, stačí jen pravidelně dobíjet baterii. Pravověrní cyklisté nad přibývajícími elektrokoly na horských stezkách samozřejmě kroutí hlavou. Motor přece do přírody nepatří, dobytí vrcholu si má člověk zasloužit. Hlas těla je však slyšet stále řidčeji. Elektrokola postupně nemění jenom naše hory, ale i pohled na cyklistiku, která je mezi Čechy nejoblíbenějším sportem.

Do rokytnické půjčovny přichází mladý pár z Liberce. Policista Miroslav Ragín a jeho přítelkyně, servírka Martina Babinská na kole normálně nejezdí a ani jinak moc nesportují. Teď jsou ale na dovolené v horách, chtějí si udělat výlet až k Vrbatově boudě a napadlo je vyzkoušet elektrokolo. Zkušenosti s ním nemají, Činátl jim tedy vysvětluje, jak stroj ovládat. Většina elektrokol funguje na principu asistence – jezdec šlape do pedálů jako na běžném kole a elektrický motorek napájený baterií mu v tom v různé míře pomáhá. Horská kola z Činátlovy půjčovny mají čtyři režimy. Ten nejlehčí, eco, připomíná jízdu na normálním kole – většinu šlapání oddře jezdec a motor ho jenom jemně postrkuje. Nejsilnější turbo ale nabízí docela jiný zážitek. V tomto režimu motor jede na plný výkon a kolo letí i do nejprudšího kopce, ačkoli jezdec šlape tak lehce, jako by jel po rovině. Jízda po rovině pak připomíná adrenalinový sjezd z kopce. Jakmile však kolo dosáhne rychlosti 25 kilometrů v hodině, motor přestane podle platných pravidel jezdci pomáhat a jakoukoli vyšší rychlost už si musí cyklista odpracovat vlastními silami. Existují sice i daleko výkonnější elektrokola, která se rychlostí vyrovnají skútrům, ta ale v Česku ani v Evropě nesmějí na cyklostezky, a v obchodech se proto téměř neprodávají. Elektrokola s omezením podpory rychlosti mají naopak tu zásadní vlastnost, že s nimi můžete kamkoli, kde smějí jezdit i běžná kola. Krkonoše jsou národní park, což znamená, že se tu cyklisté musí držet značených cyklostezek. Ty vedou na ikonická místa jako k pramenům Labe, na Luční boudu nebo na Zlaté návrší. Třeba na chráněný vrchol Sněžky ale cyklisté nesmějí, stejně jako nejde volně se projíždět po hřebenové Cestě česko-polského přátelství a po dalších oblíbených pěších cestách.

Překonat frustraci

„Paráda! Na to turbo to jde úplně lehoučko,“ křičí nadšením Martina Babinská, když na displeji zvolí nejrychlejší režim. „To ujedeme hodně!“ Spolu s přítelem pak vyrážejí sjezdovkou vzhůru. Cesta do srdce hor se zvedá po louce do prudkého kopce, pak pokračuje po strmé lesní pěšině. „Ještě že máme turbo,“ směje se Babinská. Úctyhodný kopec, který by vlastními silami zdolal málokdo, jde na nejvyšší výkon baterie vyjet docela snadno. Výjezd obávaného stoupáku z Rokytnice na boudu Dvoračky, který by bez pomoci wattů zabral aspoň hodinu, trvá dvacet minut. S elektrokolem přijíždí mladá dvojice k horské boudě bez potu a s úsměvem, na vyhlídce si mobilem pořizuje rychlé selfie a jede se dál.

Liberecký pár cestou z kopce míjí trojici cyklistů, kteří zadýchaně supí nahoru. Žádný motor jim nepomáhá a šlapou mlčky, obličeje stažené námahou. „Chudáčci,“ řekne tiše Babinská. Nahoru stoupá také pár pěších turistů v pohorkách a s batohem na zádech, kteří naopak komentují projíždějící elektrokola. „Tohle je dobré pro staré báby a pro děti,“ utrousí polohlasem muž směrem k manželce. Pak ale s úsměvem zavrtí hlavou a obrací poznámku v ironii. „Já jako pravověrný cyklista na tom nejezdím a taky jsem si prožil frustraci, když mě to předjíždělo do kopce. Ale myslím, že už jsem to překonal. Nedávno jsme byli v horách v Itálii u Gardského jezera a tam je to už úplně běžné. Tady to bude brzy taky tak.“

Podobných komentářů si člověk v sedle elektrokola za den strávený v Krkonoších vyslechne víc. Nejspíš to ale není nějaká specificky česká nevraživost, podobný odpor totiž kdysi panoval i v horách na Západě, kde se elektrokola objevila o pár let dříve. Když redaktor Tim Neville z amerického deníku The New York Times před sedmi lety ve své reportáži popisoval průjezd švýcarskými Alpami na elektrokole (tehdy ještě výkřiku moderní techniky), svůj text začal popisem situace, kdy do kopce předjíždí klasické cyklisty. „Křičí na mě německy, že podvádím. Připadám si trochu provinile,“ psal tehdy Neville a jeho kolegové se dnes v Krkonoších cítí podobně.

Na ještě koncentrovanější odpor vůči elektrokolům jde narazit v diskusních fórech horských cyklistů na internetu. Právě argument, že jízda na elektrokole je podvod, se tu objevuje často. Koho přesně ale člověk podvádí, když si místo horského kola do hor nebo náročného terénu vezme elektrokolo? Soukromá projížďka ve volném čase přece není závod. Co tedy cyklistům na e-kolech v horách tak vadí?

Proti mojí filozofii

„Osobně proti tomu nic nemám, třeba ve městě je to skvělá a ekologická věc. Zkoušel jsem to i v terénu a byla to zábava a adrenalin, ale myslím si, že do přírody to nepatří, tam se má člověk spolehnout na vlastní síly,“ říká Václav Volráb, předseda České mountainbikové asociace, tedy občanského spolku, který sdružuje zdejší horské cyklisty. „Nemyslím si, že každý člověk má přirozené právo dostat se úplně kamkoli. Fyzická zdatnost by v horách a v přírodě měla být přirozeným regulátorem počtu lidí. Je v pořádku, že existují místa, kam se tak jednoduše nedostanete. Já taky nevylezu na Mount Everest a nevadí mi to. Samozřejmě můžete postavit betonovou cestičku ke každému horskému vodopádu, aby se tam dostal úplně každý, ale podle mě tenhle přístup není správný.“

Elektrokola by podle Volrába neměla z pohledu zákona patřit do stejné kategorie jako klasická kola. „Je to jiná disciplína. Lidé na nich jezdí do kopce nepřirozenou rychlostí. Sedmdesátiletá babička se najednou žene nahoru tempem, o kterém se jí nesnilo, pak jede dolů z prudkého kopce a kolo neumí ovládat. Elektrokola také víc ničí přírodní stezky, protože jsou těžká. Příroda je už teď plná chodců, běžců a cyklistů. Další nápor lidí neunese.“

Jak velký je ten nápor v Krkonoších, nejde přesně stanovit, národní park počty cyklistů neeviduje. Nárůst počtu elektrokol je však podle mluvčího parku „dramatický“. „Ve velkých střediscích, jako je Špindlerův Mlýn nebo Pec pod Sněžkou, rostou půjčovny jako houby po dešti,“ říká mluvčí parku Radek Drahný. Elektrokola podle jeho odhadu dnes už tvoří polovinu cyklistického provozu na krkonošských stezkách. Většinou si je ale prý půjčují lidé, kteří na ně přesedlali z horských kol. Masivní nárůst lidí, kteří by díky elektrokolům poprvé vyrazili do hor, se tedy zatím nejspíš nekoná. „Zatím to není problém. Nejčastějším konfliktem, který tu zažíváme, je, když se na jedné stezce potká rodina turistů na pěším výletě s rychle jedoucím cyklistou a navzájem si vynadají do pitomců. To se ale nevztahuje jen na cyklisty s baterií,“ říká Drahný.

Intenzivnější debata o tom, kam až elektrokola vpustit, se aktuálně vede v USA. Zatímco v evropských horách mají zelenou a používá je stále více lidí, v amerických přírodních parcích mají na některých stezkách vjezd zakázán, ačkoli s běžným kolem se tam smí. Ale i v Alpách, které platí za ráj elektrokol, se ozývají kritické hlasy. Například německá část horolezeckého spolku Alpenverein, který sdružuje alpské země, si letos v červnu odhlasovala, že na jeho horských chatách si elektrocyklisté už nebudou smět dobíjet své baterie. „Nechceme e-bikery vyhánět. Ale každý by měl vyjet tak vysoko, kam to zvládne svými vlastními silami,“ řekl deníku Süddeutsche Zeitung mluvčí německé části spolku Frank Martin Siefarth. Tohle gesto má prý pomoci zpomalit prudký nárůst elektrokol v německých Alpách. Německo je v rozvoji elektrokol v Evropě na špici – loni se jich tu prodalo 720 tisíc, každé páté ze všech prodaných kol bylo elektrické. Jak kol na baterii v zemi přibývá, čím dál víc se logicky objevují i v horách. Je však otázka, do jaké míry odmítavé gesto horského spolku pomůže, baterie se totiž stále zmenšují a jejich kapacita roste. Elektrifikovaní cyklisté možná brzy nebudou zásuvky v horách vůbec potřebovat.

V českých horách se k zatím nejvýraznějšímu gestu odporu vůči elektrokolům odhodlal provozovatel Rychlebských stezek Pavel Horník. Vášnivý mountainbiker před deseti lety v kopcích severní Moravy s podobně naladěnými nadšenci zbudoval síť stezek, které jsou určené speciálně horským cyklistům. Takzvané singletraily jsou úzké, zpevněné stezky vedoucí kopcovitou krajinou a jezdí se po nich jenom v jednom směru. Cyklista ví, že se na něho nikdo nevyřítí z protisměru, a může si tak naplno užít různé hupy, balvany a zatáčky. Když se na Rychlebských stezkách objevili první lidé na horských kolech s elektropohonem, Horníkovi to nejdříve nevadilo. Pak ale začalo přibývat konfliktů mezi „bajkery“ a „e-bajkery“. Zakladatel padesát kilometrů dlouhého systému udržovaných stezek tedy do svého areálu umístil ceduli, že tu elektrokola nejsou vítaná. Horníkovi nevadilo jenom to, že tyto stroje více opotřebovávají stezku. „Elektrokolo jede do kopce rychleji a na úzké trati před sebou tlačí ostatní cyklisty. V lepším případě jim funí na záda, v tom horším křičí, ať uhnou. Tuhle trať jsme budovali pro cyklisty. Tak jsme se rozhodli k tomuhle kroku,“ vysvětluje Horník, který sám zážitek z elektrokola nechápe. „Když člověk vyjede svými silami do hor, tak si výhled do krajiny opravdu užije. S elektřinou je taková vyhlídka zrychleným, instantním zážitkem. Jde to proti mojí filozofii.“

Hele, motorkáři

V krkonošských horských boudách a hřebenových chatách s dobíjením vybitých baterií není problém. Když si na Vrbatově boudě cyklista objedná pivo a oběd, prodavač za pultem rád poskytne elektrickou zásuvku, ačkoli to prý vidí poprvé. Většina českých elektrocyklistů tedy nejspíš vyráží do hor bez nabíječky. Hlídat si stav baterie je při jízdě zásadní – jakmile pohon dojde, hbitý stroj se najednou mění ve 22 kilogramů vážící monstrum, na kterém se do většího kopce prostě nedá jet. Baterie se ale nabíjí rychle, za hodinu se obnoví třetina kapacity – dost na návrat k půjčovně.

Blíží se večer a k Vrbatově boudě se po silnici ze Špindlerova Mlýna zvolna blíží tři cyklisté, muž a dvě ženy, všichni na elektrokolech. Petr Hadrava a jeho manželka Vlaďka, oba ekonomové žijící v Praze, už jsou v důchodu. Kola na baterii si koupili před dvěma lety, protože jim vadilo, že na ně děti během výletu na Šumavě musely čekat. „Chtěli jsme se srovnat,“ říká Hadrava.

S manželkou na elektrokole podnikají výlety po celém Česku. „Naši generaci to vrátilo k cyklistice. Vezme vám to dvacet let dolů. Není pravda, že se nenadřete, my si to turbo zapínáme jenom opravdu do kopce,“ říká mladistvě vyhlížející muž, který se také občas v sedle setkává s ironickými poznámkami od klasických cyklistů. „Někdy potkáte blbečka na favoritu, který pokřikuje ,hele, motorkáři‘. Z toho si ale nic nedělám. A v kopci ho s úsměvem předjedu.“