Bojkot

Když se v roce 1791 nepodařilo odpůrcům otroctví prosadit jeho zrušení hlasováním v britském parlamentu, rozhodli se nekupovat cukr z otrokářských plantáží. Jejich bojkot byl úspěšný, prodej cukru poskvrněného otrockou prací klesl o třetinu a následně Británie v roce 1807 přijala zákon zakazující obchod s otroky. Podobně rozsáhlý bojkot zažilo britské impérium ještě jednou v Indii, kde se Gándhího kampaň proti kupování britského zboží stala jednou z nejsilnějších zbraní v jeho nenásilném boji proti koloniální nadvládě.

Mně se nedávno v malém osvědčila podobná metoda i ve vědeckém světě. Léta spolupracuji se skupinou experimentátorů na urychlovači částic v berlínském Adlershofu a máme spolu řadu pěkných publikací. Před nedávnem byl ale jako vedoucí tamní skupiny dosazen ambiciózní šarlatán, který vědě nerozuměl a vlastně jej ani nezajímala, ale o to více se chtěl připisovat jako autor pod naše články. Vyhlásil jsem proto malý osobní bojkot a řekl jsem, že nebudu s berlínskými kolegy publikovat, dokud budou připisovat svého vedoucího, který k práci nijak nepřispěl. V Berlíně mé rozhodnutí nejprve přijali s nepochopením, když ale loni svého vedoucího přistihli při vědeckém podvodu a následně byl vyhozen, zpětně mi dali za pravdu.

Mírumilovný bojkot má smysl, když je třeba důrazně upozornit na porušování základních norem a pravidel hry, takové, jaké nyní vidíme u současného premiéra. Sám bojkot problém nevyřeší, ale může věci posunout správným směrem – politik rezignuje…