Téma EU dělí Česko stejně jako prezidentské volby

Před půl rokem jste začal jezdit po republice a mluvit s lidmi o Evropské unii. Byl jste v krajských městech i na vesnicích, mluvil jste na náměstí, v domově důchodců, před středoškoláky. Objevil jste v Česku něco, co z Prahy není vidět?

Potvrdilo se mi, že mezi Čechy je hlad po informacích o Unii – co získáváme, o co přicházíme a proč je dobré v ní zůstávat. V tomhle mám nejsilnější zážitek z Josefova. V hospodě na mě čekalo tak deset lidí, muži i ženy, a pěkně jsem to schytal. Za to, že zastánci Evropské unie zmizeli ze světa a mlčí, i když někdo šíří o EU lži. Po jiné debatě za mnou přišel mladý kluk, tak pětadvacetiletý, a říkal, že jeho matka vede dezinformační web, na kterém vydává jeden euromýtus za druhým. A tu diskusi si přišel poslechnout, protože si o tom chtěl doma s mámou promluvit. Jindy si zase jedna dívka zapisovala skoro každé moje slovo. Pak mi vysvětlila, že stejně jako si senioři vyměňují řetězové e-maily plné hoaxů, tak ona chce rozeslat přes svoje prarodiče informace z debaty. Uvědomil jsem si, že téma EU v současnosti lidi dělí stejně jako třeba prezidentské volby a že každá debata s těmi ochotnými naslouchat a diskutovat má smysl. I kdybych měl mluvit jen ke třem lidem.

Co konkrétně Čechy na EU nejvíc trápí?

Uprchlíci, migrace. Můžeme si stokrát říkat, že pro takový stres není v české společnosti důvod, ale tady platí ono anglické „perception is reality“ – co lidé vnímají jako realitu, je realita. V lidech je usazený obrovský strach z migrace, z toho, že nevíme, kdo všechno Evropou prochází a může přijít i k nám – ačkoli se do Evropy třeba vůbec neměl dostat.

To není zas tak překvapivé, vzhledem k tomu, že téma migrace tu rozhodlo dvojí volby.

Je to tak, i když míra toho strachu mě zaskočila. Je ale překvapivé, že hned po migraci lidé na debatách nejčastěji zmiňovali řecké dluhy. Slogan „nechceme platit řecké dluhy“ zněl skoro všude, kam jsem přijel. Češi mají pocit, že sami nemají tolik, aby mohli pomáhat ostatním, a ačkoli nejsme v eurozóně a řecký dluh se nás netýká, už teď to zmiňují jako problém. Navíc netuší, že i kdybychom byli, tak platí princip jednomyslnosti, takže bychom to mohli klidně zablokovat.

K populárním euromýtům, jako například zákazu pomazánkového másla, jste se také dostali?

Ze zahnutých banánů a úsporných žárovek mě nikdo nezkoušel, i když musím říct, že jsem si pro jistotu pár těch kauz před debatami osvěžil. Politici v současnosti euromýty neřeší, tak je neřeší ani veřejnost. Naopak migraci, řecký dluh a „diktát Bruselu“ skloňují nejvyšší ústavní činitelé, prezident a premiér velmi často a lidé to opakují. Na tom jsem si ověřil, že lidé v případě EU silně zrcadlí politiky – zřejmě proto, že sami tápou a hlásají to, co od nich slyší. Překvapilo mě, jak moc.

Dá se říci po vašich zkušenostech z terénu, že česká euroskepse není až tak hluboká? Že když budou prezident a premiér proevropští, opadne?

Moje zkušenost je taková, že v místnosti se sejde většinou okolo patnácti dvaceti procent přesvědčených odpůrců Unie, a s těmi nic nehne, a stejných patnáct dvacet procent stoupenců EU, kteří budou vždy nekriticky pro. Těch šedesát procent lidí uprostřed je buď lhostejných, nebo nemá informace a jejich kritika, ale i podpora jsou mělké. Jejich názor je možné ovlivnit, a to oběma směry.

Čeští politici dlouhodobě mluví o tom, že jsme na EU ekonomicky závislí. Ptají se na to lidé?

Cítí to jako důležitou, ale ne klíčovou věc. Mají tendenci říkat „byli jsme před Unií, budeme i po ní“. Pod ekonomickou závislostí si navíc neumějí nic moc představit. Vztah mezi naším členstvím a tím, jak bohatneme, nevidí. Neuvědomují si, že nebýt evropské integrace, která brání velkým státům, aby si chránily svoje trhy, což ony zoufale chtějí, tak se nám vyváží mnohem hůř. Že právě malé a středně velké exportně orientované země jako ta naše z evropského trhu profitují jako nikdo jiný.