Tajná historie

Donna Tartt patří k bestselleristům, které část kritiky bezvýhradně uznává, zatímco jiní tvrdí, že umně balancuje na hranici kýče. Tak je vnímán hned její debut Tajná historie, v němž ohmatává tři témata, která rozvinula v Pulitzerovou cenou ověnčeném románu Stehlík: krásu, vinu a neprostupnost společenských vrstev v Americe. Děj zasadila do prostředí malé, leč prestižní vzdělávací instituce ve Vermontu, která nápadně vypadá jako proslulá Bennington College v Nové Anglii, kde sama studovala. Nenapsala však univerzitní román, ale experimentální detektivku.

Příběh se odvíjí od zvráceného experimentu pokoušejícího se obnovit dionýsovský rituál, který uvede v život skupinka akademicky izolovaných studentů „klasiky“. Výrok excentrického profesora, že „opravdová krása je vždycky poněkud děsivá“, si vyloží doslova; a výsledkem jsou – jak se dozvíme hned na počátku – dva mrtví. Svědomí však tíží jen jednoho studenta, vypravěče Richarda, který se snaží pochopit, čím ho coby mladíka z nižší střední třídy a zapadákova vábilo podivné estétství snobských spolužáků.

Kniha přímo překypuje literárními narážkami, které Richardovi umožňuje elitní vzdělání: odkazuje na Homéra, Aristotela či Platona, nenásilně cituje z Dostojevského Zločinu a trestu, ve francouzštině ponechá celou pasáž z Paní Bovaryové. Navíc vidí podobnost mezi vypravěčem z Velkého Gatsbyho a sebou samým, i Richarda přitahoval a zároveň odpuzoval svět bohatých. Na rozdíl od…