Takoví sympatičtí fašounci

Česká próza má jen pár autorů, jejichž vypravěčské schopnosti se mohou měřit s Davidem Zábranským. Umět vyprávět ovšem ještě neznamená psát povedené prózy.  Na jaře 2015 vydal Zábranský román Martin Juhás čili Československo, kde pozoruhodně ztvárnil našlapování kolem zárodků fašismu na maloměstě poloviny třicátých let. Poté vzbudila kontroverze jeho hra Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, v níž se jal tepat narcistní hipstery a apelovat na obnovu tradičních hodnot typu vlast či selský rozum. A téma světa v krizi, který se musí vrátit k tradičním hodnotám, jež „pražské kavárně“ a globalizovanému světu zapáchají, přenesl i do románu Za Alpami.

Čteme příběh Češky, která za normalizace emigruje do Německa, osvojí si tradiční německé vlastenectví a prosadí se jako spisovatelka, nad níž intelektuální elity ohrnují nos, ale s příchodem migrační krize jim dojde, že tato „pravá“ Němka má pravdu a západní svět nemá jinou naději než vrátit se k hodnotám, které evokují „svěcení národa“ v Norimberku třicátých let. Hrdince dá za pravdu i osud – se smrtí manžela odejde éra opravdových kapitalistů, kteří k bohatství spěli výrobou, zatímco syn vychovaný v éře před krizí se stane obětí techna, lehkých drog a sexu.

Chce Zábranský klást nepříjemné otázky, jít proti proudu a být kontroverzní, nebo je vskutku přesvědčen, že v sofistikovaném fašounkovství je jediná naděje? Z románu soudit nejde, tak odfláknutý polotovar se uchopení vzpírá. První…