Ukradené město

Vycpaný srnec ve výloze čichá k umělohmotné fialové orchideji, sklo zrcadlí gotický kostel svatého Víta a modré nebe a most přes Vltavu. Kdysi tady, v Linecké ulici jihočeského Českého Krumlova, býval hostinec U Města Lince. Tenhle nápis na růžové historické budově stále dominuje, realitu ale říká menší nápis nad vraty: China restaurant – Peking. Dveře podniku jsou zamčené, protože prostor je určen jen pro předem objednané výpravy.

Srnce za sklem zná snad každý Krumlovák. Stejně jako vnímá fakt, že řeka turistů, proudící historickým centrem, schouleným mezi třemi nádhernými zákruty Vltavy, je stále mohutnější a rychlejší. Momentálně zde dominují „čtyřhodinoví turisté“ – lidé převážně z Číny, Jižní Koreje, Singapuru či Thajska, které tu na chvíli vysadí autobusy na trase Praha, Hallstatt, Salzburg, Vídeň. Místní je nemají rádi, zosobňují pro ně nepříjemný návštěvnický level – „nepustí chlup“, místo aby zašli do restaurace, zalévají si instantní polévky, případně jdou na oběd ke svým krajanům k srncovi.

Třináctitisícovým Krumlovem ročně proteče 1,2 milionu turistů a dalších 400 tisíc vodáků. V historickém centru je 37 zlatnictví, ale ani jedna pekárna. Místních tu zůstalo bydlet jen málo, většina se odsunula na sídliště okolo a centru se vyhýbají. A stejně jako lidé v centrální Praze či jihomoravském Mikulově (a stejně jako starousedlíci v Benátkách nebo v Barceloně) pochybují o tom, co se děje. Přináší turisté peníze a prosperitu, či místním naopak všechno berou? Jak se smířit s tím, že centra měst se mění v kulisu pro miliony selfie? A je to opravdu tak, že dav turistů dokáže některá města ukrást?

Proměna centra

„Když za mnou poprvé přijela matka, plakala,“ vzpomíná na osmdesátá léta v Českém Krumlově současná radní města Jitka Zikmundová. Přestěhovala se sem tehdy z Havlíčkova Brodu za manželem, a zatímco ona viděla v centru historii a potenciál, její matka jen oprýskané šedivé baráky na spadnutí, navíc v ponurém listopadovém dni páchnoucí kouřem z kamen na uhlí. Městu seděla za krkem smutná historie, většinu obyvatel – nějakých šest z celkem osmi tisíc – Češi po válce vyhnali, protože to byli Němci, a Krumlov a jeho prázdné levné domy osídlila směs „zlatokopů“ z vnitrozemí.

Souběžně s tím, jak rostly kolem města paneláky, se historické centrum vylidňovalo. „Všichni šli za teplou vodou, ústředním topením a světlem,“ vzpomíná dnešní majitelka obchodu s oblečením Ateliér hezky česky Jaroslava Dominová, která vyrostla na sídlišti. „Náměstí obydleli Romové, venku byly židle, děti lítaly po ulicích a okna byla zatlučená prkny. Říkalo se, že v centru jsou blechy,“ popisuje dětský obraz dnešního turistického ráje. „Vnitřní město“, jak Krumlovští říkají centru, ji každopádně přitahovalo. Když šla občas za školu, vydala se na průzkum půd v domech, jejichž vstup tehdy nikdo nezamykal, nebo se opalovala na opuštěném balkoně Hotelu Dvořák s výhledem na zámek.

Když město po revoluci začalo usilovat o zápis na seznam světového dědictví UNESCO (povedlo se to hned v roce 1992), byla Dominová stejně jako snad všichni obyvatelé města nadšená. „Těšili jsme se, že centrum umyjeme a očistíme od pavučin,“ říká. „Neuměla jsem si představit důsledky. Bojím se, že se tady stane to co v Praze z Královské cesty, a nechci si připustit, že už se to možná stalo. Vývoj nás zválcoval. A myslím, že se za to nikomu nedá dávat vina.“

„Kdybych věděl, že to dopadne takhle, snad bych se do toho ani nepouštěl,“ říká charismatický šedesátník, první porevoluční starosta Jan Vondrouš. Za režimu sem přišel pracovat do banky, v její budově na náměstí bydlel a už tehdy otravoval funkcionáře národního výboru, ať s centrem něco dělají. Odbývali ho, že to nejde, „nejsou kapacity“.

Když dostal sám šanci, chopil se jí s vervou. Město začalo tím, že k prstenci sídlišť na okraji přistavělo další paneláky a do nich vystěhovalo lidi z centra. „Opravovat domy s lidmi nejde,“ hájí dnes tenhle postup Vondrouš. Na sídliště se stěhovali sociálně slabší rodiny a Romové. Skoro nikdo z nich se už do opravených domů nevrátil, většina by ani neměla na podstatně vyšší nájem, zůstaly firmě města, zvané Českokrumlovský rozvojový fond (dnes mu patří přes 20 historických domů).

Valnou část domů město privatizovalo, za částky někde nad půl milionem korun nabídlo byty v obvykle třípatrových budovách nájemníkům. Podle Vondrouše to byla jediná možnost, město by peníze na opravy tolika budov nikdy dohromady nedalo. Ve smlouvě měli sice podmínku, že musí zachovat aspoň polovinu stávajícího počtu bytů, nikdo ale její dodržování nekontroloval. A když nájemníci dům někomu přeprodali, padla tahle podmínka úplně. V centru, kam by se vešlo nějakých čtyři až pět tisíc obyvatel, jich dnes podle odhadů žijí zhruba čtyři stovky.