Proč dávat góly mozkem

Půlkilová koule letí několik desítek metrů rychlostí kolem osmdesáti kilometrů za hodinu a blíží se přímo k vám. Nastavili byste jí hlavu? Nejspíš dobrovolně ne. Pokud se ovšem podobná situace odehrává na trávníku mezi dvěma brankami a čtyřmi praporky, zdá se, že obavy mizí. Třeba Belgičan Marouane Fellaini před dvěma týdny sklidil na fotbalovém mistrovství světa ovace fanoušků, když podobným kouskem srovnal skóre zápasu s Japonskem a poslal svůj tým do čtvrtfinále. Nikdo z přítomných nevypadal, že by měl v tu chvíli strach o osud záložníkova mozku.

Právě během v neděli skončeného šampionátu skupina českých lékařů napsala ministerstvu školství dopis, v němž hlavičkování prohlašuje za zdraví nebezpečné a navrhuje, aby se zakázalo dětem. Není to ojedinělý názor. O rizicích ve fotbale mluví v posledních letech čím dál častěji nejen lékaři a vědci, ale také bývalí šampioni, kteří za profesionální kariéru zaplatili migrénami, depresemi, nebo rovnou demencí.

Tisíce drobných úderů

S fotbalem se to má trochu jako s paralenem – kdekdo říká, že kdyby se jeho pravidla schvalovala dnes, pravděpodobně by z bezpečnostních důvodů neprošla. Zatímco populární lék skýtá vysoké riziko otravy, nejoblíbenější hra planety používá k přihrávkám a gólům nejzranitelnější část těla, kterou si v jiných odvětvích dnešní svět úzkostlivě chrání. Žádný další sport včetně těch bojových nepoužívá hlavu k úderům cíleně.

Až do přelomu tisíciletí nikoho nenapadlo, že by hlavičkování mělo hráčům…