18.30 – ukládám návrhy fiktivního světa a pomalu si balím věci. Zavírám jednotlivé záložky v Safari, když vtom na mě vyskočí čára. Nevinně čistá bílá čára. Na té fotce vypadá nekonečně. Táhne se po dlážděném povrchu jakoby nic. Šokovaně zírám na tu fotku a nevěřícně si čtu popisek: „V centru Prahy se na dlažebních kostkách začaly objevovat bílé čáry. Nově za ně mezi 10. a 17. hodinou nebudou moci cyklisté. Co na značení ve veřejném prostoru říkáte?“* Co na to říkám? Je mi zvláštně divně. Ještě chvíli na tu fotku koukám a poté otevírám novou záložku a hledám kontakt na městskou část Prahy 1.
„Dobrý den, přepojím.“
Nikoho to nevzrušuje.
„Dobrý den, ano přepojím.“
Nikoho to nepřekvapuje.
„Dobrý den, odbor dopravy.“
Hurá.
S panem K. mluvím již přes půl hodiny. Mé počáteční rozhořčení a dožadování se vysvětlení se proměnilo ve smutek a opět beznaděj. Snažím se zjistit, kdo to navrhl a jak se něco takového mohlo schválit.
„Jdete s křížkem po funuse.“
I když po funuse, nedám se odradit a chci konkrétní jména a konkrétní kroky, co s tím můžu udělat.
„Už nic.“
Cítím se ještě hůř. Připomínku už „nestihnu“, a tak se ptám, co na to památkáři.
„Bez připomínky.“
V historickém centru Prahy se nakreslí bílá čára a památkářům to nevadí?
„Je to dopravní značení.“
Ale dopravní značení přece musí reagovat na historicky významné prostředí. Copak nebyl součástí diskuse nad tímto návrhem architekt?
„Nebyl.“
Jak je tohle možný? Hledím skrze počítač, telefon stále u ucha a nemám slov. Vybavuje se mi ulice v Holandsku, kde cyklisté nesmějí jezdit na kole. Není tam žádné drastické dopravní značení, jen cedule informující cyklisty o sesednutí z kola. Říkám to panu K.
„Holandsko nemůžete srovnávat s Prahou.“
Ale to já přece vím. Vůbec se nesnažím srovnávat Prahu s Holandskem. Jen se snažím na tomto příkladu ilustrovat, jak šetrně a s respektem se dá zacházet s prostředím.
„Souhlasím.“
Otevřu druhé téma, a to proč Praha neustále bojuje proti cyklistům. Neměla by je spíš podporovat? Lidé jezdící do práce na kole neškodí životnímu prostředí a nezatěžují Prahu provozem.
„Cyklisté jsou nebezpeční.“
Stejně jako řidiči aut, oponuji a táži se, zda pan K. někdy jel Prahou na kole.
„Nejsem blázen.“
Tak já jsem takovej blázen byla do té doby, než mě málem auto vystrčilo z vozovky. Přijde mi, že už se nebavíme jako orgán s občanem, ale člověk s člověkem. Řidiči aut jsou nebezpeční pro cyklisty. Cyklisté jsou nebezpeční pro chodce.
„Lidé se nerespektují.“
Tiše souhlasím. A to je podstata té bílé čáry.
„Já vím, že vám to teď přijde hrozně na oko, ale až zaprší, trochu se to ošoupe a už to nebude tolik čnít.“
Dívám se na tu čáru celou dobu, co mluvím s panem K. Už nejsem naštvaná. Už nemám co říct. Možná je to jen blbá bílá čára, ale mluví o nás, bezohledných lidech. Jak je mi líto, že se neumíme chovat k sobě samým, k ostatním lidem a k našemu prostředí. Ta bílá čára jsme my.
Doufám, že se brzy ošoupe a s ní i naše bezohlednost.
ANETA ŽELEZNÍKOVÁ
* Příspěvek na Facebooku E15.
Odpovědi pana K. nejsou doslovné. Autorka je převyprávěla se zachováním podstaty.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
