Kam zmizely naše lesy?

Na místě, jehož přesnou polohu by Petr Šaj z dobrých důvodů nerad prozrazoval, stojí skála jako hrad. Po zdolání zalesněné strmé stráně se dá zezadu vylézt až na vrchol, kde je na skále malá náhorní plošina. Zarostlý zoolog se na ni vyhoupne a udělá dva zkušené skoky přes úzké, ale nepříjemně hluboké průrvy. Dál už je jen pár metrů plochého kamene, sráz kolmo dolů a okouzlující výhled na nejsevernější část Jeseníků.

Petr Šaj si rychle lehá na břicho a vysunuje hlavu přes převis, aby zkontroloval tajné místo těsně pod ním. Před chvílí odsud vyletěla vyplašená skřehotající samice sokola. Má tu hlídat čtyři malá hnědá vajíčka – a opravdu jsou tam, i když vidět je může jen ten, kdo jako vousatý průvodce vleže nakoukne přes okraj skály.

Loni koncem dubna v Jeseníkách napadlo přes půl metru sněhu a ptáčata na mnoha místech uhynula. Letos je tu místo sněhu přes dvacet stupňů Celsia. Nepřijde-li kuna nebo hluční turisté, sokolí rodinku čeká idylické jaro.

Rychlý nástup veder ale nesvědčí všem. Bláznivé teplotní výkyvy, které se v posledních letech stupňují, odstartovaly ve zdejších lesích největší kalamitu za dvě stě let. Její následky lze vidět i ze sokolí vyhlídky. Za zády máme rozlehlou rezervaci CHKO Jeseníky stoupající až do výšek přes tisíc metrů, kde je víc srážek i menší vedro. To smrku jako horské dřevině vyhovuje. V krajině před námi je to ale jinak. Kopce se začínají vlnit dolů směrem k Polsku, kde smrk s klesající nadmořskou výškou ztrácí odolnost. Lidé ho tu…