Na plese absurdity

Existuje slavná fotografie československé nové vlny, jež zachycuje všechny její nejznámější osobnosti rozesmáté v pospolitosti. Zezadu vykukuje Jan Němec, v centru svítí oči Věře Chytilové. Snímku ale dominuje někdo jiný. Dopředu k fotografovi se vyklání rošťácká tvář Miloše Formana plná energie a strhává k sobě objektiv i pohled diváka. Fotka tak v mnohém skvěle vystihuje slavného režiséra, který minulý v pátek zemřel v šestaosmdesáti letech ve svém domě v americkém Connecticutu.

Forman vyčnívá z řady, dere se dopředu, ale bez agrese, přirozeně. Jako by byl předurčen k vítězství nebo prostě chtěl vyhrát víc než kdokoli jiný ze stejně talentovaných kolegů. Vyhrát se mu nakonec povedlo, jak ukazuje příběh jeho kariéry, která vedla od debutového Černého Petra a dodnes nepřekonaného podobenství Hoří, má panenko až za oceán a ke dvěma Oscarům za režii, jež mu vynesly filmy Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus. Od českých filmů o absurditě socialistického režimu, kterou nechce přijímat hlavně mladá generace, k americkým filmům o svobodě jedince, jejíž cenu znal a nepřestal ji připomínat.

Skutečný život

„Miloš Forman je jediným z tvůrců nové vlny, který dokázal vytvořit něco jako vlastní školu filmového stylu,“ napsal o svém kamarádovi již v šedesátých letech spisovatel Josef Škvorecký v knize Všichni ti bystří mladí muži a ženy. Měl tím na mysli, že absolvent scenáristiky na FAMU vytvořil ve svých dnes ikonických filmech…