Lépe, ale za plotem

Jaro v Indii, zvlášť na severu, není ročním obdobím, které si člověk zamiluje. Teploměr stoupá nekompromisně k pětačtyřicítce a život se mění v úpěnlivé čekání na monzunové deště. Ánand, obchodník s akciemi z města Iláhábád, je jedním z lépe situovaných Indů, kteří v tomhle čase míří s rodinou do hor, kde horko zdaleka není tak nesnesitelné. Projít martyriem žádosti o vízum na Západ, shánět pozvání, finanční záruky a vydat se třeba do Evropy, zatím není pro Indy už kvůli složitosti celého procesu zvykem, zvlášť když doma je toho k vidění dost.

V zemi, kterou ještě před nějakými dvaceti lety křižovali především poutníci objíždějící ve vlacích nábožensky důležitá místa, se zřetelně stává klondikem domácí turistika. Operuje tady desítka nízkonákladových leteckých společností a pozoruhodná síť ubytování a navazující dopravy, pomocí níž se lze levně dopravit kamkoli. Pobyt na cestách navíc zpříjemňuje jeden z nejlevnějších systémů mobilních telefonů, fungující za haléřové ceny a s evropskou kvalitou po celé Indii.

Ánand se s rodinou přepravil letadlem do Dillí a pak jedním z mnoha luxusních turistických autobusů zamířil do většího chladu himálajského úbočí. Napřed zajeli do Hardváru, města, kde posvátná řeka Ganga opouští hory a davy hinduistů sem každý den míří kvůli rituální koupeli, jež zrovna v těchto místech zlepšuje karmu. Pak se taxíkem vydali nahoru do městečka…