Každé ráno vstávám v 6.20. Stejně tak i dnes. Martin P. už je na cestě. Pohledem kontroluji zbývající patrové postele. Ze 40 poutníků je už polovina na nohou. Tomáš právě po žebříku kovové postele slézá dolů. Martin K. ještě spí.
Vylézám ze spacáku. Mám za sebou 200 km z asi 850 km dlouhé cesty ze Saint-Jean-Pied-de-Port do Santiaga de Compostela. Kromě hlavy si toho jsou vědomy i nohy, které se nechtějí vzdát tepla spacáku. Nadávám nad bolestí v chodidlech a zádech, z postele svlékám jednorázové povlečení a házím jej do koše. Cestou do koupelny potkávám poutníky vyrážející na cestu. Italové, Francouzi, Američané… Zdravíme se: „Buen Camino!“
Věci ukládám do batohu na určené místo. Spacák, nohavice, bundu, trenky, pár ponožek a taštičku s hygienickými potřebami a ručníkem. Zvnějšku na batoh připínám celtu a karimatku. Do síťkové kapsy ukládám lahev s vodou, do horní kapsy čelovku, zápisník s tužkou a nabíječku, do spodní nůž. Mé pohyby jsou automatické, ale pečlivé. Musím o svůj jediný majetek pečovat.
V 7.00 vyrážím z ubytovny. Ranní šlapání mám nejraději. Mysl se ještě nebouří, nemučí tělo připomínáním námahy minulých dnů. Nohy poslušně dělají krok za krokem. Kilometrovníky se míhají kolem. Zanechávám za sebou vesnice, lesy, louky.
Z myšlenek mě vytrhuje patník oznamující, že jsem ušel 11 km. Rozhlížím se kolem. Procházím poloprázdnou vesničkou oblezlou mechem. Čas na pauzu, říkám si a zrakem přejíždím po domech. Do oka mi padne kavárna, na terase sedí Martin P. s dalšími poutníky. O pár sekund později sedím vedle Martina s čajem a croissantem. Zanedlouho se k nám přidává Martin K. a Tomáš, který se hned chválí: „Dnes žádný nový puchýř!“
I když jsem dosud neměl puchýře, problémy mě neminuly. Za první dva dny šlapání mi batoh znecitlivěl ramena. Třetí den začala ramena ožívat. Ozývat se však začalo levé koleno a pravé lýtko. Jedno cestou do kopce, druhé z kopce. Lýtko se čtvrtý den uklidnilo, ale bolest v koleni se stupňovala. Ke kolenu se přidal i pravý kotník. Pátý den přestala bolet ramena. Koleno však bolí dále. Zatímco řeším uvedené problémy, zbytek skupiny si potírá odřené paty, bolavé svaly, rozrůstající se puchýře.
„Vyrážím,“ zvedám se s povzdechem. S plnějším žaludkem se vydávám na cestu. Ranní zádumčivá nálada je ta tam. Martinové a Tomáš mě však dobíhají, a tak se dáváme do řeči o všem a ničem. V 15.00 zakotvíme v ubytovně a začínáme s odpoledními rituály: soutěží o zásuvku, sprchu, ruční praní oblečení. Pak následuje nákup, pivo a příprava večeře, ke které usedáme s dalšími poutníky.
Hvězdou rozpravy je poutnice, která kvůli bolavému kotníku poslední dny postupuje rychlostí 2 km/hod: „Když jsem začínala, myslela jsem, že to nedám. Teď jsem rozhodnuta se do Santiaga i doplazit. Když máš dost odhodlání a času, dokážeš cokoli. Odhodlání mi nechybí a dovolené mám hodně.“
Do postele padám úplně vyčerpaný.Přemýšlím nad slovy, která u večeře zazněla. Proč to děláme? Camino je bolestivé a krásné, ospalé a plné smíchu, tiché a plné cizích jazyků. Camino je takové, jaké si ho uděláme. Může být cestou sloužící poznání sebe samého, Boha, lidí, kultury, jídla, jazyků, krajiny, všeho zároveň nebo ničeho. Camino totiž poutníkům dá jen to, co si sami vezmou. Netrvá dlouho a oči se mi unaveně zavírají.
ANDREJ LOBOTKA, právník
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
