Jak pokračoval 25. únor: Z národa ven!

K výročí 25. února odemykáme následující text o tom, jak českoslovenští komunisté během roku 1948 upevňovali nově nabytou moc. Zároveň připomínáme text Igora Lukeše Poslední Stalinova kořist, komentář Martina  Šimečky Vítězný únor a rozhovor s členem komunistické strany Františkem Kovandou Dopustili jsme se v procesu výstavby závažných chyb. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem:

Události února 1948 popisujeme takřka hodinu po hodině. Pak už ale začíná beztvará „totalita“, o níž má většina lidí jen mlhavé představy. Únorem přitom převzetí moci komunisty teprve začalo, o charakteru nového režimu rozhodl až vývoj následujících měsíců. Devátého května 1948 si šestnáctiletý Jan Zábrana, budoucí básník, spisovatel a překladatel, zapsal do svého deníku: „Z této doby vyjdou kuté charaktery, neboť je horší zkouškou než okupace.“

Zdánlivě demokratický režim třetí republiky se rozpadl jako domeček z karet. I to nás vede k otázce, kolik procent skutečné demokracie bylo namícháno v iluzi „mostu“ mezi Východem a Západem a fikci národní jednoty v podobě Národní fronty. Události roku 1948 ukazují, jak snadno může země bez skutečné politické opozice a nezávislých institucí sklouznout k represivnímu autoritářskému režimu.

Břitva v dětských rukou

První na řadě byli soupeři komunistické strany včetně Zábranových rodičů, národních socialistů. Na výzvu předsedy KSČ Klementa Gottwalda komunisté všude zakládali akční výbory a pomocí nich své domnělé i skutečné oponenty odvolávali z funkcí, vyhazovali z úřadů, zkrátka „vyakčňovali“, jak zněl dobový termín pro čistky. Nezákonná rozhodnutí výborů pak úřady dodatečně legalizovaly. Věc byla o to jednodušší, že po znárodnění v roce 1945 většinu Čechů a Slováků zaměstnával stát. A ten byl ovládán politickým kartelem Národní fronty.

V roli samozvaných „soudců“ se nezřídka ocitali mladí, nadšení komunisté, kteří přesně naplňovali Zábranův dobový postřeh: „Základní chybou je dávat do rukou demokracii nezralým lidem, je to nabroušená břitva v dětských rukou.“ Třímal ji například pětadvacetiletý Jiří Pelikán, pozdější ředitel Československé televize a exponent pražského jara, jenž v čele vysokoškolské „vyakčňovací“ komise odpovídal za vyhazovy, a tedy také zničené kariéry i životy svých kolegů. Později prošel sebereflexí a v devadesátých letech napsal: „Dodnes to považuji za hanbu svého života, kterou jsem se později pokoušel odčinit celou svou činností do doby pražského jara a pak v exilu.“

S pomocí svých „pátých kolon“, vnitrostranických zrádců, ovládli komunisté konkurenční politické strany. Z národních socialistů se již na začátku března stala Československá strana socialistická a během roku se jejich počet snížil z více než půl milionu na necelých 15 tisíc. Jiné strany komunisté přímo zrušili, včetně slovenské Demokratické strany, která jim na Slovensku uštědřila hořkou volební porážku ve volbách v červnu 1946. Zlikvidovali i sociální demokracii, do jejíhož čela se v březnu 1948 vrátil „jejich“ Zdeněk Fierlinger, který za války působil v SSSR jako československý velvyslanec a měl velmi blízko ke Gottwaldovi; strana se pod jeho vedením o několik měsíců později sloučila s KSČ.

Poražení vůdci nekomunistických stran se v zoufalství pokoušeli o sebevraždu (třeba koncem února národní socialista a – v té době již bývalý – ministr spravedlnosti Prokop Drtina) nebo uprchnout za hranice, jako například předseda lidovců Jan Šrámek a jeho stranický kolega, ministr František Hála, kteří byli 21. března zadrženi na letišti u Rakovníka, marně čekající na letadlo na Západ. „Přátelé a známí utíkají,“ vzpomínal ve svých pamětech národohospodář a národní socialista Jiří Hejda a zlověstně k tomu dodal: „Zejména ti, kteří zažili německé koncentráky. Zenkl, Peroutka, Drábek, Herben, Krajina, Ripka.“

Apatie poražených

V KSČ vládlo od roku 1945 vnitřní pnutí mezi zastánci postupného uchopení moci prosazujícími spíše parlamentní postupy, jako byl třeba Gottwald, a stoupenci radikálních metod, k nimž patřili například komunističtí ministři Václav Kopecký a Július Ďuriš. Někteří komunisté-idealisté se pak domnívali, že socializovat venkov nebo potlačovat náboženství je pokrokové, v souladu s „zákonem dějin“. Lidé to nakonec pochopí, dobrovolně se přidají, třeba až po výměně generací, a nebude potřeba násilí. Na to ale vedení strany, navíc pod tlakem nespokojené Moskvy, nemělo čas.

Po únoru byly tyto spory načas utlumeny a komunisté postupovali systematicky a jednotně. Zato vůle nekomunistických politiků k odporu jako by se vypařila. Programové prohlášení nové Gottwaldovy vlády schválilo 11. března všech přítomných 230 poslanců.

Nekomunistické strany přitom měly v třísetčlenném parlamentu většinu, byť oslabenou zatýkáním a útěky za hranice, a kdyby se komunistům postavily, nová vláda nemohla získat důvěru. Komunisté proto předem kontaktovali každého poslance zvlášť a „vyzvali“ ho k podpoře vlády – a jen šest jich nakonec odmítlo. Jak podotýká historik Václav Veber, mnozí zastupitelé doufali, že se udrží u moci. Jiných se nejspíš zmocnila jakási apatie spojená se správným tušením, že svůj boj stejně prohráli. A že vítězové nebudou mít slitování s nikým, kdo se jim postaví.

Na konci května si KSČ pojistila moc prvními „komunistickými“ volbami. Na rozdíl od těch předchozích v roce 1946, kdy voliči směli alespoň omezeně volit mezi několika stranami, se nyní jednalo spíše o jakýsi plebiscit. Pro jednotnou kandidátku lidé museli nezřídka hlasovat veřejně. Komunisté si na ní vyhradili 70 procent míst a zbytek milostivě přenechali kandidátům jiných stran, kteří byli ochotni bezvýhradně podporovat nový režim. Zábrana před volbami znechuceně komentoval tlak na voliče, aby se vzdali jediné možnosti, jak vyjádřit nesouhlas – totiž vhodit do urny bílý lístek: „Zpívali tam agitační duchaplný popěvek: Tluče bubeníček, tluče na buben, kdo dá bílý lístek, jde z národa ven.“

Již před volbami si komunisté nechali v parlamentu schválit novou ústavu. Jedinou překážkou se stal prezident Beneš, který ji odmítl podepsat a pro svůj nesouhlas s ní i s novým režimem začátkem června složil funkci. S tímto gestem si Zábrana spojoval určité iluzorní naděje: „Beneš abdikoval! (…) Tedy nejsou to hlavní příčiny, nemoc a stáří, co nutí Beneše, aby se poděkoval. Gottwald se ovšem i teď pokouší dělat z něho ruského spojence, přítele spolupráce se SSSR. Snad se alespoň několika lidem rozbřeskne v palici.“

Komunisty však žádná gesta nemohla zastavit. Mocenský triumf dovršili 14. června, kdy byl Gottwald parlamentem jednomyslně zvolen prezidentem republiky. V rukou teď měli Pražský hrad, parlament i vládu. „Očišťování od reakce“ pak na podzim eskalovalo a strana postupně mohla realizovat své plány již bez odpůrců.

Byly to například plány na proměnu ekonomiky navazující na kroky předchozích poválečných vlád. Během roku 1948 komunisté znárodnili další poměrně významnou část československého hospodářství, závody nad 50 zaměstnanců. Jednalo se o několik tisíc podniků od průmyslu přes stavebnictví, potravinářství až po zdravotnictví. V říjnu 1948 pak parlament, nyní už jen „razítkovací“ úřad ÚV KSČ, odhlasoval první pětiletku, během níž se měla československá ekonomika proměnit v centrálně plánovaný systém zaměřený na budování těžkého průmyslu a především strojírenství. K hlavním úkolům patřila industrializace Slovenska a dokončení znárodňování zbylých soukromých vlastníků. Otevřená kolektivizace všech zemědělců ještě nedostala zelenou, všem bylo nicméně jasné, že k ní časem dojde.

Nadšení plánovačů ale naráželo na reálné možnosti ekonomiky. Jak si později poznamenal národohospodář Jiří Hejda: „Celý tenhle plán je (…) neproveditelná halda čísel, jejímž jediným účelem je omráčit veřejnost. Aby byla znemožněna veřejná kontrola, upouští se od uveřejňování absolutních čísel a místo nich se publikují jen procenta.“

Protest sokolů a ovládnutí justice

Komunisté se také snažili „rozpustit“ autonomní instituce do jimi ovládaných jednotných masových organizací. V březnu byly například „sjednoceny“ všechny tělovýchovné, sportovní či turistické organizace do Sokola, jemuž prozatím, vzhledem k jeho popularitě, ponechali jeho název. Právě XI. všesokolský slet se v červnu v Praze proměnil v jednu z posledních manifestací nesouhlasu s novým režimem, kdy sokolové ostentativně odvraceli hlavu od tribuny, z níž je zdravil tehdy již nový prezident Gottwald. Ten jim tichý protest neodpustil: „Je třeba ukázat tvrdou ruku. V Sokole musí reakce cítit, že to bez sankcí nepůjde.“

Ještě během sletu začala policie mezi sokoly zatýkat a vlna těchto čistek se rozlila po celé zemi. Jak si potom v září poznamenal Jan Zábrana: „V humpoleckém Sokole probíhá ,očista‘. Je zatím navrženo asi 70 členů, táta s mámou mezi nimi. (…) Táta už má doma od února hezký štůsek listin, které jej vylučují z různých korporací. Bude-li mezi nimi o jednu víc nebo méně, je to naprosto jedno.“

Jednou z mála oblastí, jež se komunistům před únorem nepodařilo dostat plně pod kontrolu, byly spravedlnost a soudnictví, neboť je drželi národní socialisté. O to horlivěji se po převratu pod vedením nechvalně proslulého Alexeje Čepičky pustili do ovládnutí justice. Nejprve začátkem března znovu otevřeli tu část soudnictví, která se zabývala činností za protektorátu – takzvané revize retribučních rozsudků. Během celého období třetí republiky kritizovali jejich „mírnost“ a nyní dostali šanci je definitivně proměnit v nástroj potrestání svých politických nepřátel.

V září se pak uvnitř KSČ rozhodlo o nastolení „ostrého kurzu proti reakci“, později zesíleného stalinistickou tezí o „zostřování“ třídního boje. Následovala série represivních opatření, utahování šroubů, jež ale spíše než o sebevědomí svědčilo o obavách a nejistotě. Historik Karel Kaplan dokonce hovoří o první krizi nového režimu. Dělníci začínali být nespokojení s hospodářskou situací a špatným zásobováním. I proto 8. října parlament schválil takzvaný zákon na ochranu lidově demokratické republiky, na jehož základě pak komunisté odsuzovali své odpůrce. Koncem měsíce začal platit další podobný zákon ustavující tábory nucených prací, v nichž do roku 1953 skončilo několik desítek tisíc lidí.

Nový režim přesto nedržely u moci jen represe. Komunisté nabízeli každému něco: mladým iluzi vzrušujícího dobrodružství revoluce s prstem „na tepu dějin“, dělníkům iluzi o konci vykořisťování, intelektuálům sen o jejich výjimečném postavení při formování nového člověka. Již od roku 1945 systematicky pracovali na tom, aby KSČ byla vnímána jako strana pro všechny – dělníky, úředníky, zemědělce, intelektuály. V rámci Národní fronty si pak dokázali obratně přivlastňovat úspěchy, na nichž se podílely všechny strany, ale za chyby či problémy mohli ti ostatní. Obratně využívali touhu lidí po sociálním rovnostářství, řízené ekonomice a lepším materiálním zabezpečení, vycházeli vstříc poptávce po protiněmecké politice a nechuti vůči prvorepublikovým elitám.

Pro ty, kdo jim nevěřili, nastal s utužením represí na podzim 1948 čas dalších osudových rozhodnutí. Jak vzpomínal Jiří Hejda: „Přicházejí i dotazy a nabídky, nechci-li utéci za hranice, když tady se přece stejně nedá nic dělat. Odmítám to. (…) Že se mně nelíbí režim? Za první republiky se mně také ledacos nelíbilo, ale ani mne nenapadlo utíkat. Ostatně nic se nejí tak horké, jak se to upeče.“

V tom se nezdolný optimista Hejda osudově zmýlil. O rok později byl zatčen a souzen v procesu s Miladou Horákovou. Dostal doživotí a z vězení vyšel až v roce 1962.

Autor je historik.

Milníky na cestě k totalitě