Někde ještě svítí slunce

Jak má člověk vařit večeři nebo koupat dceru nebo chodit do práce, když má pořád myslet na to, co se dělo v Evropě v letech 1939–1945?“ ptá se prozaik a někdejší docent hebrejštiny a srovnávací literatury z Berkeley. Ovšem, to prostě nejde. Navíc už jsou o tom tisíce knih, filmů a tisíce přeživších o tom zanechaly svědectví. Tím spíš není jasné, proč přijímat nabídku pracovnic washingtonského Muzea holokaustu na literární zpracování nesourodých vzpomínek na dětství v Terezíně od jakéhosi Michaela Gruenbauma. Přesto to Todd Hasak-Lowy udělal. A možná právě díky prvotní skepsi se úkolu zhostil nadmíru dobře. Někde ještě svítí slunce je zdařile zprostředkovaným svědectvím o prostoru, zázemí a sounáležitosti; o tom všem, co vedoucí terezínských chlapeckých domovů dokázali osobním příkladem a statečností vytvořit a předat dál hrůzám ghetta navzdory.

Černé, nebo bílé?

Když The New York Review of Books tvrdí, že ty vzpomínky umožní mladým čtenářům představit si sebe samé uprostřed nepředstavitelného, působí to možná jako marketingové klišé. Ani sám pražský rodák, letos osmdesátiletý Michael Gruenbaum, zprvu nedokázal vidět jako knihu to, co mu utkvělo z dětství prožitého v kleštích protektorátu a terezínských kasárnách. Dokonce zvažoval, že by vše zkusil podat pohledem plyšového medvídka.

Nakonec se ale rozhodl svěřit paměť do rukou literáta. Jak Todd Hasak-Lowy upřesňuje v doslovu, v knize není jediná věc, kterou by si vymyslel proto, že by mu to přišlo…