Na Stalinově pohřbu II

Desítky milionů mrtvých není úplně ideální východisko pro humor. Komedie a Josif Vissarionovič Stalin prostě jaksi nejdou na první pohled dohromady. Příznačnější by bylo hrdinské drama či thriller. Ostatně, v takovém žánrovém rozpětí se filmové pohledy na sovětského diktátora, který vládl třicet let do své smrti v březnu 1953, zhruba pohybují – od životopisného Nezapomenutelného roku 1919, jenž mu upevnil kult osobnosti, po amerického Stalina v režii Ivana Passera, který ukazuje generalissima coby monstrum.

Ztratili jsme Stalina, nejnovější příspěvek do audiovizuální stalinografie, se polohou na pomezí satirické grotesky a hororu z tohoto kánonu vymyká. Film skotského režiséra a satirika Armanda Iannucciho ukazuje Stalina a jeho nejužší kruh jako absurdní figury. Hvězdně obsazený snímek měl být uveden v Rusku v lednu, ale tamní ministerstvo kultury mu odňalo licenci pro širokou distribuci a po pár projekcích byl stažen. Připomenul tak, že něco se v Rusku prostě nemění.

Smrt jako pointa

„Nikdo nezemře, slibuju,“ sténá v úvodní scéně ředitel moskevského rozhlasu. Marně se snaží udržet odcházející publikum na svých místech. Před chvílí totiž do studia zavolal Stalin a chtěl nahrávku živě přenášeného koncertu, který právě skončil. Musí se hrát znovu. Za každou cenu: sólistka zprvu odmítá, ale její odpor lámou peníze a dirigenta, jenž padá do bezvědomí, nahrazuje kolega přivlečený policií v pyžamu z postele.

Úvodní scéna je zásadní,…