Všichni chtějí být někde jinde. A proto jsou teď tady. V půl páté ráno je na letišti živěji než kdy jindy. Ve dne tu vládnou naše koráby rozvážející turisty i byznysmeny. V noci zase žluté náklaďáky. S kufrem na kolečkách a reflexní vestou kličkuju mezi náklaďáky po zasněženém asfaltu. Sem tam kolem mě prosviští ještěrka s nákladním vláčkem. Je tma.
Mám pár minut nazbyt, a tak se zastavuju v přeplněné hale u stánku na druhou snídani. Maličká káva a croissant. Při pohledu na dav lidí, kteří už za chvíli budou stovky kilometrů daleko, si vzpomenu na dědečka. Narodil se ve stejný den jako Neil Armstrong a ve stejném roce taky zemřel. Tuhle práci chtěl vždy dělat. Ale tělo mu nesloužilo dokonale. Měl o tom tedy aspoň spoustu knih a časopisů, které hltali jeho dva vnuci. Mladší z nich, kterému bude napřesrok třicet, teď dopíjí kávu v hale plné cizinců. Daleko od místa, jemuž kdysi říkal domov.
Bezpečnostní rám. Rentgen. Kontrola dokladů. Pak pár kroků rovnou do přetopené unimobuňky, jíž pyšně říkáme kancelář. Najít mezi dvaceti počítači jeden, který spolehlivě funguje. Vytisknout asi stovku stránek. Sešít, podepsat, odfajfkovat a zvýrazňovačem dát najevo, že jsem to všechno přečetl a vzal na vědomí.
Dnes jsou to dva vnitrostátní skoky do téhož města. Práce je tedy o něco míň. I když… Co říká předpověď? Dohlednost čtyři kilometry a sníh. Co když to nevyjde? Fiumicino? Taky sníh. Ciampino? Tam budou chtít všichni, takže bude plno a navíc má taky sněžit. Lamezia? Fouká z boku a prší, radši ne. Pescara? Totéž. Nakonec vzdálená Boloňa. Nedá se nic dělat. Bezpečnost především. Vezmeme si dost paliva do zásoby.
A už je tu můj kolega. Vidím ho poprvé v životě. Obligátní konverzace. Odkud jsi, kolik máš hodin, kde jsi pracoval? Tohle je tvůj první let vlevo? Přikyvuju a vyptávám se taky. Je původem z Jižní Ameriky, tady žije už mnoho let a má i místní pas. Připojují se další kolegové. Maďarka, dvě místní holky a jeden Španěl. Každý máme jinou minulost, kulturní povědomí i rodný jazyk, ale spolu fungujeme bezpečně a efektivně. Musíme. Spojují nás přesně popsané postupy, angličtina a i vášeň pro tuhle práci. Neuhasla-li pod tlakem všednosti. Úsměv. Všichni se máte dobře? V pohodě a odpočatí? Fajn! Přebírám vedoucí roli, seznamuju ostatní se vším, co nás dnes čeká, a deleguju úkoly, jak je v popisu mojí nové práce. Vyrážíme.
Kolega bude řídit první. Já to odvezu zpátky. Obcházím naši bárku a vše kontroluju. Shora kapou zbytky odmrazovací kapaliny, jak stroj očistili od sněhu. Boty čvachtají v rozbředlé břečce. Zvenku vše v pořádku. Vybíhám po schodech nahoru a usazuju se. Jsou to čtyři roky, co jsem si poprvé sedl na tu židli vpravo. Teď je čas si sednout na tu vlevo. Není to zas až takový rozdíl. Pár tlačítek je jinde, než jsem zvyklý, a levá ruka teď bude dělat to, co doteď dělala pravá a naopak. Hlavní rozdíl je ale v papírech a v zodpovědnosti. Všechno mám teď na povel.
Pár minut před sedmou. Už je skoro čas. Poslední papíry. Přepočítat, zkontrolovat a podepsat. Podle dokumentů by vzadu mělo být asi patnáct volných sedaček. Letmým pohledem přes rameno však žádné nevidím, jsme téměř plní. Na vnitrostátních linkách cestují logicky hlavně domorodci, z nichž většina anglicky moc neumí. Zkusím tedy prověřit svoje schopnosti mluvit jejich mateřštinou. Na dvě sekundy zastavuju myšlenky, abych se nadechl a soustředil. A pak beru do ruky mikrofon a co nejklidnějším hlasem poprvé v životě pronáším větu: „Buon giorno signore e signori della cabina di pilotagio, il comandante che parla. Benvenuti a bordo di questo volo…“
Marek Šubrt,
pilot
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
