Jidáš

Co když nebyl Jidáš Iškariotský zrádcem Ježíše, ale jediným, kdo opravdu uvěřil v jeho božství? Jediným, kdo nepochyboval, že jeho učitel na kříži nezemře, nýbrž z něj sestoupí a tímto zázrakem strhne srdce všech lidí? Nebyl paradoxně Jidáš, vnímaný po celé křesťanské dějiny jako archetyp proradného a hamižného žida, prvním a jediným opravdovým křesťanem, který však víru ztratil a ze zoufalství se oběsil?

Amos Oz, v jehož novém románu Jidáš tyto otázky zaznívají, si už několik desetiletí drží status nejúspěšnějšího izraelského spisovatele současnosti. Dokázal přiblížit složitou realitu tamní společnosti (román Černá skříňka) i atmosféru vzniku státu (autobiografický Příběh o lásce a tmě) a stejně tak je znám svým veřejným působením, kdy se coby přední levicový intelektuál staví na stranu izraelsko-palestinského dialogu. Přestože na rozdíl od mladších, radikálnějších kolegů přímo neodmítá sionismus s jeho myšlenkou židovského národního státu, je jeho hlas v současné vypjaté situaci vnímán značně kontroverzně. A snad právě proto, že byl sám nejednou označen za odpadlíka, sáhl Oz po motivu zrady – podobně jako ve své novele Panter ve sklepě.

Schopnost změny

Zchudlý student Šmuel Aš vezme kvůli otcovu bankrotu neobvyklou práci: za byt a stravu má každý večer dělat společníka stařičkému profesorovi Geršomu Waldovi a přít se s ním ve věčných debatách. Tato kostra skýtá Ozovi rámec, v němž může rozehrát místy kratochvilnou, místy vážnou sérii úvah. A jakkoli je jejich tón snad až příliš mentorský a argumentace někdy v zájmu intelektuální hry lehce přitažená, spisovatel znovu potvrdil, jak pronikavé a jasnozřivé postřehy nabízí. Kromě „alternativního pohledu“ na Jidáše zde zazní třeba analýza iracionálního strachu arabské společnosti z démonizovaných Židů, který přiživila izraelská válka za nezávislost a všechny konflikty následující. A zejména výklad titulního fenoménu zrady: „Kdo má sílu se změnit, bude vždycky považován za zrádce těmi, kteří změny schopni nejsou, nechápou ji a každou změnu si oškliví,“ říká Šmuel stařičkému profesorovi.

Tím hlavním rozporem, nad nímž se dohadují, ovšem není postava Jidáše ani otázka židovsko-křesťanských vztahů, o nichž Šmuel píše na univerzitě práci. Je jím odkaz jiného „zrádce“ – zemřelého Šaltiela Abravanela, v jehož domě se příběh odehrává na přelomu let 1959 a 1960. Tady žije trojice hlavních hrdinů, kam kromě Šmuela a Walda patří ještě tajemná Atalja, do níž se Šmuel zamiluje. Jak postupně hrdina spolu se čtenáři odkrývá, dříve přesvědčený sionista a Ben Gurionův spolupracovník Abravanel dospěl k přesvědčení, že myšlenka židovského státu je omylem a sen o návratu Židů do historické pravlasti nelze uskutečnit skrze konflikt s Araby. Navrhoval, že oba národy mají žít mimo rámec národních států, které považoval za gojiše naches, gójskou libůstku – nejlépe v jakési formě soužití pod mezinárodním mandátem. Stejně jako Jidáš je tak Abravanel ocejchován soudruhy ze sionistického hnutí coby „zrádce“ a zemře v izolaci, zatímco mladý židovský stát se žene z jednoho válečného konfliktu do druhého.

Bez odpovědi

Zpochybnit základ Izraele coby židovského národního státu i jeho zrození v krvavém konfliktu je samozřejmě neméně provokativní než ukázat Jidáše jako jediného pravého křesťana. Proti myšlence, která v posledních letech ožívá v Izraeli zejména díky hlasu historiků tzv. nové vlny, tak nechává Oz vystoupit hlas skeptického Walda, jenž vizi bratrského soužití odmítá jako bláhový sen. Zdá se, že chce spisovatel tuto otázku ponechat bez jednoznačné odpovědi a jen ukazuje její palčivost na dramatu hlavních postav. Waldův syn byl totiž ve válce za nezávislost zabit a po jeho smrti zavládne mezi stárnoucími muži mlčení plné zášti a nevyslovených otázek. „Stála smrt tvého syna za to?“ táže se beze slov Abravanel kolegy Walda. A ten se i po letech zesnulého přítele ptá: „Znamená to tedy, že můj syn zemřel zbytečně?“

V závěru Šmuel opouští stísněný prostor domu i rozděleného Jeruzaléma, zamíří do nového města v Negevské poušti a tady příběh končí. Oz nabízí variaci na tradiční izraelský narativ založený na napětí mezi tíživou minulostí v diaspoře a budoucností ztělesněnou „novým Izraelem“. Už dřív tento motiv rozvinul o tragickou nemožnost odříznout se od dávných traumat, tentokrát však na pomyslnou misku vah minulosti nedává tragédii evropských Židů, ale boj za nový stát. Paralela jde tak daleko, že Atalja klade Šmuelovi otázku, již byli zvyklí slýchat přeživší holokaustu: Jak to, že tebe nezabili? Jako by po krvavé lázni za nezávislost museli přeživší bojovníci ospravedlňovat holý fakt své existence.

Pro ty, kdo Ozovy knihy čtou, bude Jidáš vstupem do známých vod. Mohou opět zažít intelektuální dobrodružství, dojmout se nad ústřední postavou nepraktického, v lásce zhrzeného snílka a vrátit se nostalgicky do „svatého města“ před půl stoletím. A nechat se unášet spisovatelskou bravurou, která vynikne zejména v podmanivých pasážích, kdy líčí magickou atmosféru nočního Jeruzaléma či v téměř pasoliniovských barvách vykresluje novozákonní scenerii ukřižování a Jidášovy sebevraždy. Zásluhu na tom jistě má vynikající přetlumočení dvorních autorových překladatelek Mariany Fisher a Lenky Bukovské, které bezchybně převedly Ozův až klasicky vytříbený, přitom romanticky košatý styl.

Izraelskému autorovi se s jeho pomocí opět podařilo namíchat dvě síly, které se v jeho románech často střetávají: rozum a vášeň. Postupně se prostupují a ústí do jakési dialektické jednoty v postavách proroků a vizionářů, na něž ostatně není židovská historie chudá. Oz ukazuje, že to nejčastěji bývají právě podobní snílkové, které proud historie odstaví na vedlejší kolej a dá jim nálepku „zrádců“. A přestože se osamělí zavržení hrdinové jako Jidáš či Abravanel v tom hlavním možná mýlí, nesou ve svém poselství důležité zrnko pravdy, nad nímž se vyplatí přemýšlet.

Autorka je hebraistka.

Amos Oz: Jidáš

Přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher. Paseka, 256 stran