Žádný problém, doktore

Na jaře jsem pravidelně očkovával a odčervoval kočovná stáda rozmístěná na okraji Sahary, aby po určité karanténě mohla pokračovat na sever za úrodnější pastvou.

Stádo často čítalo i tisíc kusů, takže každý v táboře muset přiložit ruku či nohu k dílu. V táboře žilo nepočítaně dětí všeho věku, což je nesporná výhoda a logický důsledek mnohoženství. A právě děti hrály při ošetřování dobytka zásadní roli. Utvořily živou bariéru, jakousi rojnici, kterou pružně obkličovaly a postrkovaly popletené bečící ovce správným směrem přímo k mé injekci, a naopak bránily již naočkovanému dobytku, aby mne nabral na rohy, pokopal, ušlapal, popřípadě se nechal znovu naočkovat.

Aby si nějaká masochistická ovce, bažící po dalším vpichu, nepřišla na své, patron, majitel stáda a šéf rodinného klanu v jedné osobě každou naočkovanou ovci označil barvou na čele.

Jeden den se nám stalo, že značkovací barva došla a my měli naočkovat ještě půlku stáda.

„Co teď?“ zoufal jsem si.

„Žádný problém, doktore,“ mávl patron rukou, sebral hromádku ovčího trusu a uhnětl z ní váleček.

„Na co čekáš, doktore?“ mrkl na mě. „Pokračuj!“

Tak jsem dal injekci další ovci a patron ji označil svou novou páchnoucí značkovačkou. A tak jsme oočkovali a označili celý zbytek stáda. Bylo horko a křída z lejna pomalu měkla, tak jsem při práci hlavně dával pozor, aby se o mě patron neotřel svou značkovací rukou.

Stádo jsme šťastně naočkovali a následovalo tradiční posezení, lépe řečeno spíš poležení u kávy na krásných ručně tkaných dekách a kobercích. Patron pokynul ke stanům a ženy začaly přinášet a servírovat arabské cukroví vyráběné z datlí, medu a granátových jablek. Arabky po mně nenápadně pokukovaly. Byl jsem pro ně velkou atrakcí a skoro jistě prvním Evropanem, kterého kdy viděly. Ale zřejmě jsem je jako zástupce evropských mužů příliš neohromil, protože smích a chichotání černookých nomádek ke mně doléhaly ještě dlouho poté, co zmizely za stěnami stanů.

Bylo horko, pot se ze mě jen lil, ale po vodě na opláchnutí jsem se rozhlížel marně. V oblastech polopouští se s vodou šetřilo více než se zlatem, odrostlé děti ji přivážely na mulách a oslech z velké dálky ve vacích z kozlí kůže. Voda se používala především k vaření a k rituálnímu omývání obličeje a rukou před pravidelným modlením.

Zkrátka po vodě nikde ani památky, ale jídla a pití hojnost. Lehl jsem si k voňavé kávě na kobereček a těšil se na první doušek, když na mě patron zavolal: „Nepij to, spálíš si jazyk!“

„Mně se to nezdá moc horké,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Ukaž,“ patron mi vyrval z ruky hrníček a strčil do něj tmavohnědý promaštěný „značkovací“ prst. „Máš pravdu, není horká, tu máš,“ a vrazil mi hrnek zpátky do ruky.

Smutně jsem sledoval, jak se na hladině kávy leskne mastnota z ovčího trusu. Pohlédl jsem na patrona. Věděl jsem, že odmítnutím nabízeného nápoje bych smrtelně urazil nejen jej, ale i celou jeho široce rozvětvenou rodinu. Nadechl jsem se a jedním lokem jsem do sebe kávu hodil. Pak jsem se vrhl na sladké zákusky a mátový čaj, abych překryl opravdu značně zemitou chuť té „ovčí lahůdky“. Při jídle jsem učinil dvě zásadní rozhodnutí.

Zaprvé že pár dní rozhodně pozřu po vzoru svých ovčích klientů prášky na odčervení. A zadruhé že už se nikdy nevydám očkovat ovce bez pořádné zásoby značkovací barvy.

Zdeněk Lysý,

soukromý veterinární lékař