„A jaký máš teď grant?“ slýchávám stále častěji od kolegů z evropských (rozuměj kontinentálních) univerzit. Zatím si pořád ještě vychutnávám údiv na jejich tváři, když odpovím, že žádný a o žádném ani neuvažuji. Prostě jenom čtu, přednáším, a když mě nějaká otázka zaujme, snažím se o ní něco zajímavého vymyslet a napsat. Grant na to ale nepotřebuji, děkuji.
Na rozdíl od kolegů z přírodních věd mi pořád stačí dobrá knihovna, dnes celkem snadno nahraditelná elektronickými databázemi a internetovým knihkupectvím – společně se štědrými prostředky na nákup knih od mé univerzity. Nejvíce ale potřebuji svobodu nemuset k určitému datu předkládat „timesheets“ (kde vzorně vykážu, čemu jsem věnoval svůj čas), zpracovávat „deliverables“ (výzkumné výstupy), jež zapadnou do určitého „work package“ (pracovního balíčku) – který jsem slíbil poskytovateli grantu předložit.
Ostatně právě proto jsem se stal akademikem, a ne třeba praktikujícím právníkem. Přátelé z velkých advokátních kanceláří v Praze vykazují svůj pracovní čas po pěti minutách a jejich „projekty“ jim vybírají klienti. Já mám onu svobodu bádání, svobodu přemýšlet.
Moji skepsi ke grantům sdílí například známý obhájce „ideje univerzity“, emeritní profesor v Cambridgi Stefan Collini. Podobný luxus jako já už totiž mají jen kolegové na několika elitních univerzitách ve Spojeném království – a na evropském kontinentu téměř nikdo. Zdá se, že jde o nezvratný trend, jdoucí ruku v ruce s tlakem na to, aby se financoval pouze…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
