Jeden z milionu

V oceňovaném románu Básník, kde zúročil dlouholetou fascinaci osobností Ivana Blatného, Martin Reiner dokázal, že k srdečnímu a vážnému tématu lze přistoupit tak,  že lehce uteče i šestisetstránkové čtení plné biografických faktů. Ani čerstvému počinu, sbírce povídek Jeden z milionu, lehkost nechybí. Možná až přílišná. Slova a věty skvěle plynou a nedrhnou, ale bohužel bez toho, aby ve čtenáři zanechaly výraznější stopu.

Povídky na sebe berou podobu dialogu, zápisků nebo sledu „filmových“ obrazů a všechny spojuje jazykové mistrovství a zručnost. Najdeme tu spoustu krásných vět, které působí přirozeně, i neotřelých metafor a básnických obrazů bez zbytečné zaumnosti. „Měsíc je průsvitný jako otisk po nálepce“ a projíždějící auta jsou „příběhy ve vlastní šťávě“. Spojujícím prvkem je také přímo nevyřčená autobiografičnost a pomrkávání na ty, kdo se vyznají v brněnském (nejen) literárním prostředí. Někdy je ovšem tohle pomrkávání otravné, především v Nejteplejší povídce, kde není těžké si za homosexuálního poetu Květoše dosadit Jiřího Kuběnu. Co mohlo být sebeironickým i upřímným vyznáním lásky k zasvětiteli do kouzla poezie, stává se mírně oslizlou legráckou s bulvární příchutí.

Ať nás ale autor provádí Brnem, vyznává se z posedlosti vyprávěním příběhů, nebo s nadhledem reflektuje svůj život, pořád čekáme, kdy přijde pozvednutí nad procvičování stylistické bravury. Jako by šlo o předčasně vydaný zápisník, v němž autor zachycuje okamžiky, příhody a…