Fotit, pít a milovat. Fotografkou roku je Libuše Jarcovjáková

Titul Osobnost české fotografie, jejž uděluje Asociace profesionálních fotografů ČR, získala za rok 2017 Libuše Jarcovjáková. “Její dílo je podobně jako tvorba Josefa Tichého možná nejradikálnější protiváhou neosobního, efektního stylu fotografování, který již dlouho české fotografii dominuje,“ konstatoval Antonín Dufek z Moravské galerie v Brně, jeden z těch, kteří autorku navrhli, a člen poroty. Cena byla fotografce udělena zejména s přihlédnutím k její knize Černé roky. Při této příležitosti tak odemykáme text, který popisuje právě vznik tohoto svazku. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

"Topím se v nepřehledných hromadách a hromádkách. Moje fotografická minulost je tak podivně neorganizovaná, bůhví co všechno můj archiv obsahuje, potřebovala bych to vyřešit jednou provždycky,“ poznamenala si již v dubnu 1986 dnes čtyřiašedesátiletá fotografka Libuše Jarcovjáková. Tehdy se snažila proplouvat realitou Západního Berlína, kam emigrovala. Oficiálně na Západ vycestovala kvůli svatbě s jistým Holgerem, ale poprvé ho viděla při obřadu a podruhé za několik let u rozvodu. Byl to sňatek fiktivní. Její letitá snaha zpracovat starý materiál nicméně fikcí neskončila.

Zvětšeniny a negativy zpracovávala donedávna pozapomenutá fotografka soustavně poslední dva roky. Výsledkem je publikace Černé roky a tento monumentální špalek z nakladatelství wo-men potvrzuje, co zasvěcení už nějaký čas tuší: na okraji umělecké scény i společnosti tvořící Libuše Jarcovjáková se ukazuje být jednou z nejdůležitějších postav v dějinách naší fotografie. Není to přehnané konstatování. Její předlistopadové dílo u nás svou prudkostí, upřímností a energií nemá srovnání a v lecčems předčí i zahraniční autory, o nichž už se desítky let vyučuje na univerzitách.

Oázy svobody

Žádný fotograf si v Česku nedovolil propojit tvorbu s osobním životem tak úzce, jako to udělala Jarcovjáková. Knihu ve spolupráci s Barborou Baronovou a Lucií L. Fišerovou sestavila nejen ze svých snímků, ale také z deníkových zápisků. Společně kvůli tomu prošly archiv s dvaceti tisíci záběry a poznámky o mnoha tisících stranách. Výsledkem je syrový portrét svérázné osobnosti, kterou se normalizace v letech 1971–1987 snažila doběhnout, ale ona důsledným trváním na životním stylu a vlastním tempu doběhla ji.

Autorčin naturel ukazuje hned vstup do publikace. Místo obligátních zákoutí Prahy začínající fotografka na střední průmyslovce portrétuje svého chlapce a samu sebe po první souloži. „Už nejsem panna. On fotil mě. Já jeho. Hodně jsme se smáli. Potom zazněla dělostřelba. Na počest Říjnové revoluce. V listopadu,“ poznamenala si autorka u snímků, na nichž si na nahé tělo rozespale navléká tričko.

Snapshotové záběry polonahých lidí v posteli jsou dnes takřka běžnou součástí veřejného prostoru. Tehdy, tři roky po invazi, tady však podobné spontánní momentky nikdo nedělal. A jestli ano, pak je nevynesl na světlo. O dva roky později navíc přichází s ještě intimnějšími záznamy. U rozcuchaného autoportrétu na nemocničním lůžku s čajem v zavařovačce čteme krátké sdělení: „Potrat.“ Jednadvacetiletá dívka se necítí způsobilá stát se matkou. Chce se nejdřív najít a hlavně fotit. Třeba džbány s močí těhotných žen, které v protisvětle okna porodnice vypadají, jako kdyby je nasnímal Josef Sudek.

Na FAMU ji ale třikrát po sobě nevezmou. Pedagogové si uvědomují její talent, ale kádrováci ji nutí, aby si vylepšila profil pošramocený otcovými postoji po srpnové okupaci. Jarcovjáková tak po nocích tři roky pracuje jako dělnice ve smíchovské tiskárně a po směně míří do hospod, kde se v šest ráno tvoří fronty na rum. Pije a fotí až do večera, než zase nastoupí do rachoty. I s šedovlasou paní, která čeká pod větrákem na zapnutí stroje, na lepší život nebo snad na smrt.

V roce 1976 se konečně dostane na vysokou. Pít však nepřestane. Víc než učení a spolužáci ji baví noční Praha, takže se v deníku začne opakovat její sebekritický leitmotiv: že nemá disciplínu, nevěří si a nervozitu do umdlení zahání alkoholem. Ale fotoaparát má u sebe, takže na fotkách vidíme rozjuchané osazenstvo putik, které se v Československu stávají oázami svobody, kam se většinou bolševik neodváží.

Noční pocity

Spřízněné duše Jarcovjáková nachází také v Romech – i oni jsou vyděděnci ve vlastní zemi. Fotí je na plese, v žižkovských činžácích, později při výjezdech do osad na Slovensko. Tajně se miluje na „pobryndaných stolech“ v oblíbené nálevně Bistro a pak si se štamgasty povídá až do rána. Snaží se stanovit si pevný program, na povzbuzení bere předepsaný Nuredal a marně bojuje s nadváhou. Narůstají jí dluhy, často ji už nebaví ani fotografování. Měsíce nic nedělá. „Bourám si pozice, zavírám si dveře, jak to jen jde. Jako by bylo mým jediným cílem zničit se a znemožnit se.“

Černé roky ale nejsou jen dlouhou sebeobviňující litanií. Jsou především zprávou o tom, jaký frustrující boj s dobou, společností a v neposlední řadě sama sebou Libuše Jarcovjáková podstoupila, aby se nemusela přizpůsobit pořádkům, jež byly neporovnatelně nemravnější než upíjení se po hospodách. Při školním cvičení v roce 1978 na Václavském náměstí zachytí ulici rozdělenou mlhou i s chodci na dvě části. Jako by si pár vyvolených mohlo kráčet v suchu, zatímco zbytek se musí brodit bahnem. Sama si vybere těžší cestu a doufá, že jednou bude líp.

Víc než třicet let před zpopularizováním „selfíček“ se ráda fotí z ruky. Objektiv ji snímá naštvanou, zoufalou, duševně i tělesně obnaženou. Znovu jde na potrat, pak hned k oltáři. I pro spolužáky jsou její intimní kompozice popírající oficiální obraz šťastné země příliš nonkonformní, ale ona jim začíná věřit: „Stojí za to pokoušet se všechno tohle dění zachycovat a zpracovávat, i když se časem vybere nic nebo málo. Chci si alespoň pro sebe napsat a taky vyfotit pocit, jaký jsem měla, když v zasněžené silvestrovské noci těsně po půlnoci začaly houkat lokomotivy.“ Ví, jak dobře vypadá, když v Bistru vyfotí kamaráda, který má po spontánním zmáčknutí spouště zaostřený pouze zip od bundy.

V tvorbě se pomalu nachází, ale její osobní život je na houpačce. Manžel ji fyzicky napadá, ona propadá depresím, pro dluhy přemýšlí, jaký fotoaparát prodat, aby měla na filmy. Zkouší fotit, jako kdyby psala. Jsou to útržky z procházek, zejména nočních. Bleskem ozářené břicho bronzového koně, svítící lednička s cinzanem, papírem obalená hřbitovní socha, prázdná nástěnka, polonahý chlap křenící se za zpola vytaženou roletou.

„Do těch svých nočních lokálů utíkám, protože jaksi nevydržím sama se sebou a pořád nějak pracuju proti sobě. Přitom je to tak, že například včerejšek mě stál cca čtyři sta korun, které nejenže nemám, ale které bych nutně potřebovala.“ Komerčními zakázkami pro Ženu a módu si vydělá pětistovku měsíčně. Ve školní knihovně mezitím obdivuje publikace Richarda Avedona, který Ameriku už dávno přesvědčil, že portrét může být i neostrý, když se v něm podaří vyhmátnout ze zachycené osobnosti to podstatné. Chtěla by fotit mnohem víc, protože jí spousta okamžiků utíká. Je závislá na sexu, provozuje ho denně, nejen s manželem. V květnu 1981 prožije první vážný vztah se ženou.

Vražedné léto

Kromě Romů portrétuje i další menšiny ztracené tak jako ona v zemi uprostřed Evropy. Vietnamce a Kubánce zároveň brigádnicky učí češtinu; ty první fotí v nepadnoucích oblecích na sídlišti, ty druhé pózující na nové jawě v Prachovských skalách. Fotky jako z katalogu nepovedené integrace jí samé přijdou „příliš objektivní, sterilní, učesané“ – v září 1981 ji přesto pedagožka Anna Fárová vybere na legendární výstavu 9+9 ve zrušeném plaském klášteře.

Jarcovjáková se ocitá po boku hvězd neoficiální fotografické scény – Bohdana Holomíčka, Iren Stehli, Jindřicha Štreita, Ivana Lutterera či Dušana Šimánka. O svých fotkách Romů z úst Fárové slyší: „Přizpůsobování se cizím normám neskýtá útěchu a radostný smích z uchovávání dávných zvyků pomalu mizí. Nastupuje melancholie z rozpolcenosti a odcizení.“

Jarcovjáková se přizpůsobovat nehodlá. V dubnu 1983 se konečně rozvádí a objevuje pro sebe T-club, jeden ze dvou barů pro gaye a lesby v celé tehdejší Praze. Ve vrchností tolerovaném podzemním království nevázanosti fotí kluky převlečené za holky a tančící tak divoce, až se jim při kankánu rozevírají v rozkroku punčocháče. Prostitutkám přes líčení ani není vidět úsměv, dívky ztrácejí ostych a líbají se. Přesně v téhle době podobně fotí v Americe její vrstevnice Nan Goldin, s jejímiž snapshotovými záběry jsou dnes práce Libuše Jarcovjákové srovnávány.

Během „vražedného léta 1984“ pořídí při sexu s partnerkou fotky tak odvážné, že by jí obnažené svědectví o vášni plné vína a tělesných tekutin úřady pěkně spočítaly, kdyby se k němu dostaly. Obavy z podobné hrozby v Jarcovjákové vzrostou, když je jeden z návštěvníků T-clubu zavražděn a policie zjistí, že do podniku pravidelně dochází s fotoaparátem. Když si u ní vyžádají snímky, rozhoduje se k fingované svatbě a útěku na Západ.

V Berlíně o její fotky není zájem, město obehnané betonovou zdí je plné umělců prahnoucích po práci. Na inzeráty obvykle odpovídají jen ti, kdo mají zájem o porno. Uklízí v divadlech a hotelech, opíjí se, zaplétá se s milenci a milenkami. V U-Bahnu vyfotí sedačku s vysezenými půlkami od zadku někoho, kdo zrovna vystoupil. Pak ji při jízdě na kole srazí auto a zpřeláme jí nohu; vyfotí si i rentgenový snímek.

Když se vyléčí, koupí si monografie Diane Arbus. I tato fotografka v Americe patřila k průkopníkům obrazové neostrosti, navíc tak jako Jarcovjáková zaznamenávala lidi na okraji: transvestity, prostitutky, fyzicky podivuhodná dvojčata. I Jarcovjáková se v Berlíně cítí být exotem, takže v roce 1986 vyslyší výzvu svých přátel a zaletí si za nimi odpočinout do Japonska. Získá přes ně lukrativní zakázky pro módní časopisy a konečně si může koupit profesionální vybavení.

Výstavu jí ale Japonci udělat nechtějí: Její volné, čím dál abstraktnější práce zachycující většinou jen mihotavou náladu noci prozářenou bleskem podle nich nemají čitelné poselství. „Moje fotky jsou konkrétními událostmi, ale bez ambice stát se dokumentem. Jenomže lidi chtějí znát příběh, který se ve fotkách nabízí,“ komentuje to. Na potenciální slávu v Asii rezignuje a vrací se do Berlína.

Vysypaná síť

Kniha končí snahou dostat v Berlíně místo policejní fotografky. Ani to jí nevyjde. Poslední zápis je ze září 1987, ze dvou hodin po půlnoci: „Je mi strašně podivně, fyzicky především. Od včerejška jsem uznaná neschopnou práce.“ Závěr publikace je tedy podobný začátku. Libuše Jarcovjáková se v kruhu dostala zase na start, opět o sobě pochybuje, znovu nemá energii ani na to, aby vstala z postele.

Přes všechnu skepsi se jí však podařilo něco, co si sama neuvědomovala. Během oněch šestnácti let vytvořila dílo, jež u nás nemá obdoby a které je výjimečné i ve světovém srovnání. Na výstavách by dnes – ale i tehdy, kdyby se o ní vědělo – bez problémů obstálo vedle tvorby zmíněných autorů formátu Avedona, Arbus či Goldin. Navíc se jí to povedlo v sešněrovaných poměrech Husákova Československa.

O sobě a svém okolí díky nekompromisnosti pořídila naturalistické svědectví, ze kterého ovšem necítíme exhibici, voyeurství nebo lascivitu. Jen odhalení něčeho podstatného z atmosféry celé té nešťastné doby, co by bez jejího pohledu zůstalo navždy skryté. Jak píše teoretička fotografie Lucia L. Fišerová v doslovu o lidech, které její blesk vytáhl z temného úkrytu: „Jako noční zvířata vyrušená ve svých brlozích reagují zmateně – někdy zaujmou křečovitou pózu, jindy odvracejí tvář anebo z obrazu unikají. Jejich obličeje v popředí obrazového prostoru jsou mnohdy rozostřeny, jako by náš pohled měl mířit ještě někam dál.“

Takhle intenzivně dokázalo pracovat s imaginací diváků jen málo tuzemských fotografů. Není náhodou, že mezi ně patří loni předčasně zemřelý fotograf Adam Holý, kterého řemeslo na střední grafické škole naučila právě Libuše Jarcovjáková. Černé roky končí ještě předtím, než se po revoluci vrátila domů, aby tu učila a posléze i vystavovala. Její objevování trvalo dlouho; zlom přišel až v roce 2008, když měla samostatnou výstavu v Galerii Langhans.

Jarcovjáková stále fotí a z prací od roku 1987 by se dala složit minimálně ještě jedna výborná kniha. V předmluvě té aktuální píše: „Dlouhá léta jsem za sebou táhla síť plnou ryb. Leklých i živých, síť plnou haraburdí a pokladů. Často jsem udělala tři kroky dopředu, dva zpátky.“ Teď ji konečně vysypala a díky Černým rokům se posunula o řádný kus kupředu, ani o píď zpět. Pro ni i pro její publikum by bylo skvělé v tom pokračovat.