Zavíráme oči před katastrofálními riziky

Ti z nás, kdo mají to štěstí žít ve vyspělých zemích, se až příliš obávají zanedbatelných rizik každodenního života: nepravděpodobné letecké havárie, karcinogenů ve stravě a podobně. Naše bezpečnost je však křehčí, než si myslíme. Daleko více by nám měly dělat starosti scénáře, na něž dosud díkybohu nedošlo, ale které mají takový celosvětově zničující potenciál, že by nastaly jen jedinkrát.

O možných ekologických otřesech způsobených kolektivním dopadem rostoucí světové populace a narůstajícími nároky na biosféru, stejně jako o sociálním a politickém napětí pramenícím z nedostatku zdrojů či klimatických změn, toho již bylo napsáno spoustu. Ještě znepokojivější jsou však úskalí nových vlivných technologií: kybertechnologií, biotechnologií a nanotechnologií. Vstupujeme do éry, ve které by několik málo jednotlivců mohlo – ať už vinou lidské chyby nebo teroristického úmyslu – zapříčinit tak extrémně rychlý rozpad společnosti, že sebevětší paliativní snahy úřadů by neměly šanci.

Někdo by snad takové obavy mohl považovat za přehnané. Koneckonců, lidská společenství přežila tisíciletí navzdory bouřím, zemětřesením i moru. Nicméně hrozby zapříčiněné člověkem jsou poněkud jiného rázu: jsou zcela nové, jsme jim vystaveni krátký čas a není namístě klid, že bychom je dokázali přežít delší dobu, nebo že by vlády byly schopny reagovat v případě katastrofy. A samozřejmě máme nulový důvod k domněnce, že bychom dokázali přežít to nejhorší, co by výkonnější technologie budoucnosti mohly…