Rezignace potvrzuje temnou tvář pražské grantové politiky i kulturní scény

Marek Pokorný tento týden rezignoval na členství v komisi Rady hl. města Prahy pro udílení grantů v oblasti kultury a umění. Umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO tak učinil krátce poté, co vyšlo najevo, že jako předseda poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého letos rozhodl o zásadním navýšení podpory společnosti, která tuto soutěž pořádá. Pravidla grantové komise přitom jasně říkají, že její členové nesmí být žádným způsobem spojeni s projekty, které posuzují, a jestliže se to děje, mají to komisi oznámit a zdržet se hlasování. To Pokorný neudělal. Tímto zpětným přiznáním se jen potvrzuje, jak podivně přerozdělování veřejné podpory pro umění letos na magistrátu proběhlo. K tématu otevíráme článek, který (nejen) Pokorného angažmá popisuje na příkladu Centra současného umění DOX, jemuž byl překvapivě zamítnut víceletý grant.

…

Na konci minulého roku to vypadalo, že Leoš Válka si právě splnil dávný sen. Nad jím založeným, spoluvlastněným a šéfovaným Centrem současného umění DOX v pražských Holešovicích se tehdy slavnostně otevřel Gulliver, obří dřevěná maketa vzducholodi od architekta Martina Rajniše. Ta se stala zdálky viditelným poutačem nejznámější pražské soukromé galerie a hlavně atraktivním přednáškovým sálem pro setkávání výtvarného umění s literaturou. Tak si to Válka, rozdávající úsměvy na všechny strany, vždycky představoval: otevírat do sebe uzavřený obor světu a hledat společná témata.

Teď už na tváři muže sedícího v kanceláři pod Gulliverem žádný úsměv nenajdeme. „Oni vlastně aktivně škodí. Staví se do pozice arbitrů určujících, kdo k nim smí dovnitř, a ještě si myslí, že je to jejich ušlechtilý poslání,“ rozčiluje se nad tabulkami s výsledky posledního jednání pražského zastupitelstva. To rozhodlo, že DOX na příští čtyři roky od hlavního města nedostane v rámci víceletých grantů ani korunu.

Nejen Válka si láme hlavu nad tím, co komisi expertů (a na její doporučení i pražské radní) přimělo odstřihnout od veřejné podpory největší, nejnavštěvovanější a nejoceňovanější soukromou neziskovou výtvarnou instituci v zemi. Při pátrání po rozkrytí ortelu komise, jež má zásadní „pochybnosti týkající se odborného zázemí instituce“, se odhalují mnohem závažnější problémy zdejší kultury. Především to, že klíčovým hráčům na výtvarné scéně ono uzavření se do sebe očividně vyhovuje.

Složitý svět

V magistrátní komisi zasedli dva experti pro výtvarné umění. Marek Pokorný, bývalý ředitel Moravské galerie, dnes umělecký manažer ostravské galerie Plato a šéf poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého. A Helena Musilová, bývalá šéfka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie, dnes externí kurátorka Musea Kampa. Oba ve svém zdůvodnění zamítnutí víceletého grantu napsali, že u DOXu existují pochybnosti o jeho „profesní úrovni“, že by měl ortel brát jako „výzvu k přehodnocení celkového odborného zajištění instituce do budoucna“, o grant si požádat zase za rok, což by měla být „příležitost pro další kvalitativní posun“ jeho aktivit.

Co přesně Pokorného vedlo k verdiktu, je těžké zjistit – v e-mailu stručně sděluje, že se k tomu už veřejně vyjádřil a „evidentně to ničemu nepomohlo“. Naráží tím na své lednové vystoupení na ČRo Vltava. V něm uvedl, že v DOXu sice vidí obrovský potenciál, ale že galerie neměla dobře zpracovanou grantovou žádost, protože v ní u plánovaných výstav nejsou uvedeni kurátoři a není zřejmé, zda půjde o vlastní, nebo převzaté projekty.

V předložené žádosti přitom tyto údaje jsou nebo si je lze snadno dohledat. A přestože byly předchozí prosby DOXu o podporu mnohem stručnější, byly vždy vyslyšeny. Jeho kolegyně z komise Helena Musilová je sdílnější a po krátkém přemlouvání souhlasí se schůzkou. „Předložený program byl nevyrovnaný. A my bychom se zavázali, že takovou nevyrovnanost budeme čtyři roky podporovat, aniž bychom do toho mohli zasáhnout,“ vysvětluje kurátorka. Naráží tím na fakt, že vedle výstav světového formátu typu retrospektivy íránské hvězdy Shirin Neshat plán výstav obsahuje i docela sporné prezentace jako sklářskou soutěž čerstvých absolventů škol a že u několika expozic je u pozice kurátora uveden jen obecný termín „DOX“.

Nakonec se komise na doporučení Pokorného s Musilovou rozhodla, že pro další čtyři roky udělí městskou podporu jen třem institucím z oblasti výtvarného umění: 1,6 milionu přidělila společnosti Czechdesign, která organizuje přehlídky českých návrhářů. A zbytek bezmála třináctimilionové dotace rozdělila mezi Cenu Jindřicha Chalupeckého a Museum Kampa. U obou těchto společností to představuje navýšení příjmu z veřejných peněz, u soutěže pro mladé výtvarníky dokonce (včetně dalšího jednoletého grantu pro letošní rok) skoro desetinásobné.

Co je na tom ovšem zarážející – s výjimkou designérů komise rozdělila dotaci pouze mezi dvě instituce, na jejichž programu se podílejí oba její členové. Šéf poroty Chalupeckého ceny Pokorný v tom střet zájmů nevidí. „Svět je zkrátka složitý. Z toho nicméně neplyne, že musíme být paranoidní,“ odpovídá Respektu muž, kterého si ODS vybrala do svého stínového kabinetu jako odborného mluvčího pro oblast kultury. Helena Musilová je ke svému dvojímu angažmá přísnější. Už jen kvůli tomu, že grantovou žádost pro Museum Kampa ještě před svým nástupem do magistrátní komise sama psala. „U Kampy jsem se zdržela hlasování,“ uvádí k sítu, jež rozhodlo, které výtvarné aktivity jsou pro Prahu pro další čtyři roky podstatné. A jímž DOX neprošel.

Kluci s prachama

Zpětný pohled na devítiletou existenci odmítnuté holešovické galerie vypadá skoro jako reklama na kulturní dobro. Podnikatel Leoš Válka se po návratu z australské emigrace rozhodl své peníze, vydělané ve stavebnictví a interiérovém designu přetavit v něco zajímavějšího. V prostředí věčně podfinancovaného a přehlíženého umění tak s podporou dalších podnikatelských „selfmademanů“ Libora Winklera, Václava Dejčmara a Karla Janečka už téměř dekádu v Holešovicích buduje jakýsi ostrov pozitivní výtvarné deviace.

Čísla jsou ohromující: vlastníky ze tří čtvrtin financovaná galerie v elegantně přestavěné továrně má dnes výstavní plochu přes tři tisíce metrů čtverečních, proběhlo v ní na 140 výstav a 1500 doprovodných programů s celkovou návštěvou bezmála půl milionu lidí. Na Facebooku má nejvyšší hodnocení i nejvíc fanoušků ze všech tuzemských výstavních institucí. A co je snad nejdůležitější: právě DOX byl na začátku procesu, díky kterému se z ospalé postindustriální čtvrti stala jedna z nejlepších adres v Praze teď známá pod vznešeným souslovím Art District 7. Tedy prostředí, kam se po DOXu nastěhovaly další galerie, vznikl tu mix kreativních podniků a se znovuprobuzeným Veletržním palácem Národní galerie to sem táhne inspirativní lidi z celé republiky.

Majitelé DOXu do vybudování této skvělé pověsti investovali hodně peněz, jen provoz už zaběhlé instituce je ročně přijde na více než 40 milionů. Praha při vědomí práce, na kterou by sama neměla energii, jim za to do rozpočtu doteď ročně přispívala onou zhruba čtvrtinou. Právě nákladný provoz mamutího kolosu se ale nyní ukazuje jako kámen úrazu. „V porovnání s ostatními žadateli je to obrovská suma,“ říká k tomu Helena Musilová, podle níž by bylo lepší DOX vyjmout z grantového systému a přidělovat mu městské peníze jiným způsobem. Protože takhle by vlastně vyčerpal veškeré prostředky, které se mají rozdělit mezi další instituce.

Musilová zároveň zdůrazňuje to, co všichni z výtvarné komunity vědí: krok města pro galerii vlastněnou jedněmi z nejzajištěnějších lidí v zemi není likvidační, letos jí navíc od města dobíhá minulý víceletý grant a na konci roku si může požádat o další. „Takže cesta k penězům bez jakéhokoli výpadku je pro DOX volná. Pokud tedy vyslyší naše varování,“ říká Musilová.

Finanční logiku to dává, Leoš Válka ale takovou pragmatickou strategii nechápe. Podle něj grantová komise nemá rozhodovat, co má instituce dělat, natož se snažit zvyšovat laťku její úrovně. Ale pouze určit, zda je přínosem pro Prahu, a svou podporou tak vytvářet prostor, kde „mají lidi chuť něco dělat“. Podle svých slov věnuje 80 procent času shánění peněz, aby mohl provoz DOXu běžet nezávisle na majitelích. Ti ovšem stejně každý rok (včetně Války) galerii ze svého dotují částkou přesahující pět milionů. „Podle mě u komise hrálo roli právě to, že jsou tady za tím prostě kluci s prachama. Jim se nelíbí, co děláme, a tohle pro ně byla příležitost donutit nás udělat si reparát,“ rozčiluje se Válka.

Odrazovat od kultury

Jeho nesmlouvavá povaha k DOXu neodbytně patří. Jako investor i kurátor je zvyklý řídit se vlastními instinkty a do ničeho si nedá moc mluvit. Leoš Válka dokonce už dva roky nemá uměleckého ředitele a tuto funkci zastává sám. Proto si znepřátelil řadu důležitých lidí na scéně a i na tohle nyní jeho instituce doplácí. Zpočátku přitom byla výtvarná obec DOXu nakloněná. Našla v něm totiž místo s obrovským zázemím, kde se dají realizovat i projekty kritické ke společenskému dění, na něž si státní instituce netroufají.

Byl to ostatně Válka, kdo jako člen aktivistické skupiny Pode Bal na přelomu tisíciletí vystavil v Galerii Václava Špály na Národní třídě nezapomenutelný projekt Malík urvi. V něm skupina v době opoziční smlouvy odsoudila návrat bolševických kádrů do veřejného života; včetně tehdejšího ministra průmyslu Miroslava Grégra, po jehož zásahu galerie vzápětí přišla o hlavního sponzora. Když Pode Bal v DOXu po deseti letech přišel s projektem Malík urvi II, prezentace tváří někdejších komunistických soudců působících v současné justici se na chodu instituce financované lidmi se stejným pohledem na věc neodrazila.

Právě kolem roku 2010 byl DOX na vrcholu. Třikrát po sobě se v něm konalo finále Ceny Jindřicha Chalupeckého a prestiž měl tehdy větší než Národní galerie. Jenže Válka se nikdy netajil s tím, že umění vystavuje především kvůli divákům. Právě touha po srozumitelnosti se ukázala jako osudový rozpor mezi ním a lidmi rozhodujícími, co by se mělo v umění podporovat.

Už během finále Chalupeckého ceny došlo ke sporům mezi Válkou, výtvarníky a kurátory. Ty eskalovaly v trapný okamžik, kdy finalisté demonstrativně nedorazili na ceremoniál a zakladatel ceny Theodor Pištěk marně čekal v aule DOXu s diplomem na laureáta. Během hádky o podobu expozice, u níž kvůli výtvarníkům můžeme být Válkovými nadsazenými slovy „vděční za obyčejné štokrle“, šéf DOXu pocítil, jak moc se rozevírají nůžky mezi tím, jak si představuje současné výtvarné umění on, a jak teoretici tlačící do galerií především těžce dešifrovatelnou konceptuální tvorbu, jež pravidelně sklízí vavříny právě na Chalupeckém. „Když umělci s kurátory používají nesrozumitelný jazyk, jenom tím odrazují od kultury ty, kteří si k ní hledají cestu,“ říká Válka ke směru, který výtvarnou scénu aktuálně ovládl.

Splátka dluhu

Souběh všech zmíněných faktorů vedl k tomu, že na DOX nyní dopadl trest v podobě neudělení grantu. Ještě před jeho odhlasováním na pražském zastupitelstvu holešovickým kolegům v otevřených dopisech vyjádřili podporu šéfové Galerie hl. města Prahy, Památníku národního písemnictví, Národní galerie, berlínského Deutsches Historisches Musea či barcelonského CCCB.

Většinou se v nich pozastavují nad tím, že musí jít o nějaké nedorozumění. Ředitel Ústavu pro dějiny umění FF UK Richard Biegel to pojmenovává ještě tvrději: „Veřejným přesahem a promyšlenou výstavní strategií se tato ryze soukromá instituce pomyslně posunula do kategorie institucí veřejných, jejichž činnost v mnoha ohledech supluje. Jsem přesvědčen, že udělení grantové podpory by v tomto případě bylo nejen logickou podporou budoucích projektů, ale i určitou splátkou dluhu, který na poli veřejné podpory Praha vůči této ojedinělé instituci má.“

DOX se místo toho ocitá v roli, jaká s novou strategií magistrátu nedávno potkala Divadlo Na Fidlovačce. Místo politiků o penězích konečně rozhodují odborníci a ti se shodli na tom, že nevyhovuje jejich vkusu. U DOXu ale přehlížejí zásadní věc. Na rozdíl od komerčního divadla snažícího se vydělávat pro herce honoráře na laciném smíchu publika, ze kterého Nusle, natož zbytek Prahy vůbec nic nemají, je DOX úplně jiným příběhem.

Nejde zde primárně o obživu jeho zaměstnanců, o tu se majitelé bez problémů postarají. Jde spíše o to ve spolupráci s hlavním městem dokázat, že i v Česku lze vybudovat dynamické kulturní místo otevřené všem různým polohám (i Válkou kritizovaný konceptuál má v galerii pravidelně prostor), za jakými jinak musíme vyrážet do Berlína či New Yorku. Odborníkům z magistrátu tenhle liberální přístup evidentně není po chuti. Nyní tedy bude na majitelích ukázat, že je pro ně jejich vize natolik zásadní, že se obejdou i bez podpory města, které chtějí zlepšit.