Geniální přítelkyně

Neděje se to už příliš často: literární svět se seběhne k obraně či haně jednoho autora, k debatě nad povahou díla, k románu. A přece se to na začátku října 2016 stalo. Když novinář Claudio Gatti souběžně zveřejnil v italských, německých, francouzských a amerických médiích článek o domněle pravé identitě jedné ze současných hvězd světové literatury Eleny Ferrante, v odpověď mu nepřišel potlesk nad senzací, nýbrž čtenářské mručení.

„Zajímají nás knihy, postavy, příběhy a emoce, ne autorka nebo autor stojící za pseudonymem. A možná je pro dílo lepší, že neznáme jeho strůjce,“ může znít kondenzovaný argument bránící italskou autorku, která se přitom do světového, tedy hlavně angloamerického, povědomí zapsala až před několika lety, s tetralogií označovanou jako Neapolský kvartet,Neapolské romány či podle první knihy Geniální přítelkyně. A teprve předloni, s její poslední částí, se stala skutečnou bestselleristkou.

V domovské zemi už se z odhalování identity stala tak trochu intelektuálně-sportovní disciplína. Ferrante pětadvacet let publikuje, aniž je známo, kdo za jménem stojí. Sama pátrání přiživila knihou autobiografických střípků La frantumaglia, k níž ovšem přidává slavné varování spisovatele Itala Calvina: „Ptejte se, na co chcete, ale nikdy vám neřeknu pravdu, tím si buďte jistí.“ Samozřejmě, tu a tam se objeví koumalové jako Gatti a poukážou na některého prominenta z italského literárního provozu. Ale ať se za značkou Ferrante…