Splín přichází ve čtvrt na pět

Studený nohy schovám doma pod peřinou a ráno kafe dám si hustý jako tér, přežiju tuhle neděli tak jako každou jinou, na koho slovo padne, ten je solitér.“ Poznáváte se alespoň trošku v téhle starší písni od české písničkářky Radůzy? Neděle odpoledne, vám je jako vždycky touhle dobou trochu na nic? Svět okolo sebe skoro nevnímáte a přejete si jediné – aby ten den už skončil? Pokud ano, patříte zřejmě k polovině obyvatel západního světa, která trpí nedělním splínem.

Pořád je něco

Michal Strnad vypadá za kavárenským stolkem celkem uvolněně. Za normálních okolností by tady – v jednom z pražských podniků – přitom rozhodně nebyl. Je neděle a pětatřicetiletý IT konzultant na volné noze ten den zásadně nevychází ven. Výzva promluvit si veřejně o tom podivném dnu ale byla silnější, a tak si tentokrát udělil jednu z řídkých výjimek. „Samozřejmě jsem se ale připravil. Protože jsem s vámi počítal, tak jsem si své věci nadělal dopředu,“ řekne poněkud nesrozumitelnou větu, jejíž význam budeme mít šanci pochopit až později, a tváří se mu mihne vítězoslavný úsměv.

Michal patří k učebnicovým nedělním splínařům. Od pondělí do soboty je to vcelku vyrovnaná a veselá povaha, s probuzením do neděle ale jako by ho někdo vyměnil: nechce s nikým mluvit, nic ho netěší a všechno ho vytáčí. Tuhle transformaci prodělává týden co týden už od střední školy a nezměnilo…