Dopisy

Jak zkrotit zlobivé děti

Respekt 7/2017

Se zájmem jsem si přečetla článek o problematice vzdělávání a výchovy dětí s ADHD. K reakci mě přivedla poznámka pana Bittmanna, že devět z deseti incidentů ve škole spustí učitel či asistent.

Moje dcera je žákyní 6. ročníku ZŠ v Praze 4 a ve třídě mají chlapce přesně s takovými problémy, o kterých píšete. Podle mého názoru vedení školy, třídní učitelka i ostatní vyučující dělají maximum, aby tento chlapec mohl ve třídě zůstat. Dokonce třída absolvovala s pracovníky organizace Proxima program selektivní prevence zaměřený mimo jiné na prevenci rizikového chování a zajištění bezpečného prostředí pro každého jednotlivce ve třídě.

A v tom právě vidím největší problém. I přes všechny snahy se nedaří problémové chování chlapce korigovat. Několikrát došlo i k fyzickému napadení spolužáků. Pro dokreslení: mou dceru udeřil velkým kusem ledu do hlavy, stalo se to při vyučování za přítomnosti učitele. Necítil potom žádné provinění, výzvám k omluvě se směje, stejně tak kázeňským trestům. Z vyprávění  dcery vím o neustálém narušování výuky z jeho strany i o jeho negativismu k jakýmkoli snahám o jeho lepší začlenění. A to vše tedy musí 25 spolužáků a jejich kantoři akceptovat z důvodu diagnostikované poruchy? A proč tedy dětem již od mateřské školy vštěpujeme pravidla chování, proč jim říkáme, že nesmí ubližovat kamarádům?

Zkuste se, prosím, zamyslet nad tím, že i ostatní žáci mají právo se vzdělávat v klidném a podnětném prostředí a že učitelé mají snad právo vyžadovat určitou kázeň a dodržování základních pravidel slušného chování.

Šárka Divišová, Praha

Pitomé debaty, pitomé stereotypy

Respekt 7/2017

Domnívám se, že dedukce autora článku je chybná a věci se mají přesně naopak. Podle mého názoru je celá debata o genderově nevyvážené básni Jiřího Žáčka nesmyslná a zavádějící. Je to přesně ten důvod, proč se jinak důležitá diskuse o rovnoprávném postavení žen dostává mimo racionální rámec. V takovéhle vypjaté atmosféře není debata znesvářených stran možná.

Báseň jsem přečetl své ženě, která je lékařka a zároveň matka čtyř malých dětí. Neshledala na ní nic závadného a – na rozdíl od pana Klusáka a řady jiných – ji nijak nepohoršila. Moje první reakce na probíhající diskusi na Facebooku byla, že někteří lidé opravdu nemají na práci moc důležité věci. My sami na sociálních sítích nejsme, protože na ně zkrátka kvůli rodinnému provozu nemáme čas.

Mimochodem, na základní škole v osmdesátých letech jsem se učil ze slabikářů, ve kterých Ema mlela maso nebo měla mísu, a nemyslím si, že bych si na jejich základě vytvořil názor, že by ženy byly méněcenné či měly snad být nerovnoprávné. Ale možná mi něco důležitého v naší společnosti uniká.

MUDr. Ondřej Chudomel, t. č. na rodičovské dovolené s téměř dvouletou dcerou

Po přečtení komentáře Marka Švehly se mi chtělo zvolat: Tak tam (na druhou stranu čítanky) pro genderovou vyváženost dejte: K čemu jsou kluci na světě? Aby z nich byly maminky…  Bylo by to završení v komentáři mnohokrát skloňované pitomosti.

Ve škole z nás v hodinách češtiny s oblibou páčili odpověď na otázku: Co tím básník mínil? Odpovědi byly většinou nevalné, pro neznalost kontextu, života, postojů a díla autora. Štěstí, že je pan Žáček naživu a může chybné nebo nedbalé výklady korigovat.

O zásadní, principiální rovnosti pohlaví není vůbec sporu, její aplikace je stálý proces či boj. Je ale iluzí vycházet z toho, že muži a ženy jsou stejní. To už bychom ve sportu mohli zrušit rozdělení na muže a ženy. Zatímco absurdnost takového „překonání stereotypu“ je zřejmá snad každému, pokud jde o vlastnosti, které nejsou založeny na fyzické výkonnosti, ale jiných vlastnostech, zdá se, že je vydáváno za pokrok jakékoli „boření stereotypů“. Jenže v nefyzických schopnostech, vlohách a vlastnostech jsou mezi pohlavími ještě větší rozdíly než v čistě fyzických věcech. V něčem jsou prostě obvykle lepší ženy, v něčem zase většinou muži, a je to tak dobře. Právě to doplňování nás dělá jako lidi společně silné a úspěšné a těží z toho obě pohlaví.

Petr Štěrba, Praha

Respekt/Despekt

Respekt 7/2017

Za vymazání cizích vlaků z datových podkladů pro jízdní řád za více než milion korun dostaly České dráhy „despekt“. Podle mého názoru poněkud neoprávněně – slušela by jim spíše kategorie absurdity. Začalo-li se o železnici hovořit v terminologii konkurence, chtít po ČD, aby ve svých jízdních řádech uváděly i spoje konkurentů, je totéž jako chtít po nakladatelích tituly konkurence v edičních plánech či po potravinových řetězcích chtít nabídky konkurenčních prodejen v reklamních letácích.

Jiná věc je, definujeme-li vydání knižního jízdního řádu v kompletní podobě se všemi dopravci jako veřejný zájem: pak už nejde o konkurenci, nýbrž o spolupráci dopravců pro blaho cestujících. Vychází mi z toho pak, že despekt měla spíše dostat nedostatečně promyšlená koncepce konkurence, která přináší důsledky v podobě neúplných jízdních řádů. Je třeba přijmout fakt, že ve veřejné dopravě nemůže být princip konkurence všeurčující, je také nutné myslet na veřejný zájem.

Jan Dlask, Pardubice

Zkouška doby

Respekt 6/2017

Chci vyjádřit drobnou, avšak ne nepodstatnou výtku k jinak podle mého názoru kvalitnímu a vyváženému článku o stavu oborů na vysokých školách. V jeho poslední části autorka Silvie Lauder píše, že s měřením kvality mají české vysoké školy dlouhodobě problém.

Minimálně v případě Masarykovy univerzity, tedy co do počtu oborů i studentů druhé největší české univerzity, to však neplatí. MU má velmi komplexní systém sledování a vyhodnocování kvality vzdělávání a výzkumu, na kterých se univerzita podílí. Pro bližší informace doporučuji navštívit https://www.muni.cz/o-univerzite/uredni-deska/sledovani-a-hodnoceni-akademicke-kvality, případně kontaktovat přímo odbor pro kvalitu rektorátu MU.

Petr Procházka, student Právnické fakulty MU a člen Akademického senátu MU 

Omluva

V článku Jak zkrotit zlobivé děti v minulém čísle se nám v popisce úvodní fotografie vloudila chyba. Správně měla popiska znít: Osmiletý Štěpán má těžkou poruchu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD).

Rodině Štěpána i čtenářům se omlouváme.