Dopis z Brazílie

Zevluju ve videopůjčovně, kde pracuje můj kamarád, vystudovaný sociolog João. Probírám se nabídkou trháků a narazím na film Nespoutaný Django od Quentina Tarantina. Jižanské drama, jehož hlavním hrdinou je otrok Django, se mi moc líbilo, a tak se ptám, jestli ho João už viděl. „Neviděl,“ ušklíbne se mladík patřící k tzv. afrodescendetes čili potomkům Afričanů, rozuměj otroků, které sem zavlekli portugalští plantážníci a dobyvatelé Nového světa. „A ani se na to dívat nechci,“ pokračuje posmutněle. „Tyhle věci mě vždycky trochu moc rozhodí, chápeš, ne?“ poukáže na svou tmavou pleť a kudrnaté, pečlivě ostříhané vlasy. Traduje se, že Brazílie je jednou z nejtolerantnějších zemí, kde prakticky neexistuje rasismus. Někdy však jde o pouhý optický klam.

V téhle ohromné zemi, kterou stvořili evropští kolonizátoři, otrokáři, otroci, indiáni, Asijci, muslimové, židé nebo buddhisti, právě končí léto. Děti mají velké prázdniny a všem, kdo by se dali označit za „brazilskou kavárnu“ (přestože v Brazílii si na kavárny zrovna moc nepotrpí a káva se pije převážně ráno k snídani), letní idylu pokazila zpráva, že jednou z nejžádanějších atrakcí letošní domácí turistické sezony je návštěva zachovalých koloniálních domů a usedlostí na bývalých kávových plantážích.

Na tom by nebylo nic divného, kávové plantáže se zakládaly v čarokrásné krajině a domy bývalých otrokářů jsou dodnes skvosty koloniální architektury. Jenomže Brazilci někdy pojímají domácí turismus podobně jako my, když…