Povídky stojí pro české čtenáře i pro kritiku na okraji zájmu. Jako by byly odpadem, který vznikne při neúspěšném pokusu napsat román. Stanislav Beran je jedním z mála zdejších prozaiků, kteří útvar povídky rozvíjejí průběžně a zjevně se tu cítí víc doma než na rozvolněné ploše románové. Jeho nový soubor Vyšehradští jezdci nabízí tři dějově propojené povídky spojené několika postavami, ale hlavně specifickým prostorem pražské čtvrti, která se dostala do názvu. A v neposlední řadě i tím, kdy se děj odehrává: okupace, rok 1953 a současnost jsou dobami, které ti, kdo v nich žijí, vnímají jako doby těžké. Což zároveň skýtá prostor pro hrdinské postoje, byť různého typu a formátu.
První povídka zachycuje činnost odbojové skupiny Tří králů, třetí povídka nabízí obraz takzvaných pásků, sebevědomých týpků, kteří nechtějí brát v potaz stalinistický režim. Jako spojovací článek slouží příběh současného spisovatele, který pracuje v domově důchodců a jeho tvorba nikoho nezajímá. Konfrontace osudů a životních stylů tak nabízí spektrum figur vinoucí se od čirých hrdinů až po – možná zdánlivé – antihrdiny. Beran umí pracovat s malým prostorem, který zaplní vydatným děním, ale také stylovým ozvláštněním, prolínáním časů i osudů.
Sbírka funguje jako umně propojený celek, zároveň z ní výrazně vystupuje povídka poslední a jednoznačně nejzajímavější – Jezdci. Netradiční pohled na padesátá léta skrze frajery v barevných košilích, kteří si pěstmi a pohybem v gangu, kde se navzájem…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu