Byt, či nebyt? 

Právě začal třetí týden mého pracovního pobytu ve Wellingtonu. Bydlím v hotelu. Sehnat byt se nedaří. I zástupci školy, s níž mám roční pracovní smlouvu, jsou tím zaskočeni. Výuka mi dnes začíná o desáté, takže stíhám ranní prohlídku volného bytu. Mám štěstí, trolejbus tam jede přímo od hotelu. Stále mne udivuje zvyklost zdravit řidiče, a to i při výstupu, jenž se pojí s poděkováním. Zarážejí mě také poloprázdné prostředky městské dopravy. I studenti upřednostňují auto.

Před domem stojí hlouček. Přicházím společně s agentkou realitní kanceláře. Zatím všechny byty, které jsem zhlédl, byly pronajímány realitními kancelářemi. Na výběru nájemníků si dávají záležet, jsou to taková výběrová řízení. Bohužel o jejich výsledku dávají vědět jen výhercům. Hlavní okno bytu vede do úzkého průchodu. Ani si neberu přihlášku, kterou agenti po prohlídce rozdávají. Žít rok v tmavé a drahé kobce zrovna na Novém Zélandu nechci.

Po první dnešní výuce následuje schůzka studentů s učiteli. Jednou měsíčně se tak dává oběma stranám příležitost ke společnému probrání problémů. Přestože jsem takovou akcí nadšený, vidím, že se studenti svých učitelů jaksi bojí. Zvláštní, přitom výše školného není zrovna zanedbatelná. Nemám čas nad tím přemýšlet, neboť následující obědovou pauzu využívám k prohlídce bytu. Na adresu dorazím s vyplazeným jazykem. Jednopokoják v krásné viktoriánské vile, cena šílená – polovina mého platu, ale centrum města! Moc zájemců nedorazilo. Agentka přemilá, bohužel bez správných klíčů.

Odpolední výuka mě těší, studenti stále ještě dávají najevo nadšení. Během přestávky mě nadřízená seznamuje s programem podpory maorských studentů, který je i finančně zajímavý. Kvůli večernímu „viewingu“ je mi dovoleno odejít dříve, což i činím a taxíkem jedu k místu, kde bych si moc přál bydlet. Přímo nad městskou pláží a s výhledem na moře. Seznamuji se už asi s třicátou agentkou. Má sice správné klíče, ale není s to pro alkoholovou indispozici odemknout. S mou pomocí se dostáváme do bytu.

Výhled je skutečně úžasný. Jenže dveře na balkon nedovírají, okna taktéž, což v případě vyhlášené wellingtonské větrnosti představuje problém, obzvláště v zimě, která mě čeká. Taky postrádám kamna a paní není schopná podat informace, tedy kromě týdenního nájemného; má ho napsáno na lístečku. Zklamaný odcházím.

Zabukoval jsem si ještě jednu prohlídku, ale zvažuji, jestli ji nevzdám. V duchu nadávám na školu, která mně, vybranému po několikadenním konkurzu uchazečů z celého světa, předem nezajistila bydlení, a na zdejší realitky, jež s přihláškou vyžadují nejrůznější potvrzení a kterým je i oficiální písemná záruka zaměstnavatele málo. Procházka kolem moře mi zlepší náladu.

Z lidí, které míjím v ulicích, vyzařuje cosi příjemného, což mi dodává optimismus. V mexickém bistru si dám rychle večeři a zamířím mezi zdejší mrakodrapy. V recepci jednoho z nich už čeká agent, který s námi zájemci vyjede do třetího patra. Byt vypadá skvěle, výhled z oken skýtá večerní atmosféru New Yorku. Jediné, co mě zaráží, je permanentní hukot větracího zařízení budovy, které se nachází přímo pod balkonem. Prý se v noci vypíná. Ale věřte tomu. Pro jistotu vyplňuji přihlášku a přikládám garanci školy. Cestou do hotelu si koupím Žatecký Gus, který se tváří jako české pivo, jen je na něm uvedeno „Made in Russia“. A těším se „domů“ a na něj.

Jarek Cemerek,
choreograf a pedagog