Sbohem a filmeček

Ve vědě existuje několik témat, do kterých se konzervativnější povahy raději nepouštějí, protože led seriózního výzkumu je tu velmi tenký a praská. Jedním z těch nejkřehčích jsou zkušenosti blízké smrti, nazývané často zkratkou podle anglického názvu NDE.

Opuštění fyzického těla, průchod tunelem ke světlu, pocit všeobjímající lásky nebo rozhovor s božskou bytostí – všechny tyhle fenomény prožité některými lidmi, kteří se ocitli na pokraji života a smrti, zpopularizoval před čtyřiceti lety psycholog Raymond Moody v knize Život po životě. A byl také prvním, kdo si kvůli svému přesvědčení o existenci posmrtného života vysloužil nálepku šarlatána.

Zkoumat NDE totiž často znamená pouštět se do oblasti spekulací nebo rovnou metafyzických interpretací a riskovat tak nedůvěru skeptických kolegů. Ale odvážlivci se vždycky najdou: čerstvě například vědci z nemocnice Hadasa při Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kteří zkoumali, zda se lidem před smrtí opravdu promítne v mysli zpětně celý jejich život.

Ne pozadu, ale na přeskáčku

Představa, že v okamžicích před smrtí se v mozku spustí jakýsi retrospektivní biograf, je široce rozšířená, uvidíte ji v řadě filmů nebo třeba v legendární reklamě na Johnnieho Walkera, která doporučuje konzumaci destilátu pod sloganem „Ať je na co vzpomínat“. A zkoumání NDE mimochodem tímhle fenoménem kdysi začalo. Ještě v 19. století dával jistý geolog dohromady výpovědi horolezců, kteří přežili nebezpečné pády, a řada z nich…