Každý má jen určité zásoby sil, které ho dokážou chránit před bolestí, a ty moje byly vyčerpány, píše běloruská držitelka Nobelovy ceny Světlana Alexijevič v jednom osobním zápisu, který je součástí svazku Zinkoví chlapci. Dokončila tehdy knihu Válka nemá ženskou tvář, sbírku svědectví sovětských žen bojujících ve druhé světové válce. A měla pocit, že už nemá sílu psát o zabíjení. Přesto na sklonku osmdesátých let začala objíždět právě ty, kterým do života zasáhla sovětská válka v Afghánistánu; přeživší, zmrzačené, pozůstalé.
Čtenář má daleko snazší dilema, čeká ho „jen“ četba. A tak by se měl rovněž překonat, i když třeba jen nedávno dočetl její erbovní knihu Doba z druhé ruky – beletrizované příběhy, v nichž se ještě nedávno sovětští lidé ohlížejí za posledním půlstoletím. Opět to totiž znamená ponořit se do zoufalství, smutku a ztracenosti. S tím rozdílem, že v Zinkových chlapcích nejsou ani drobné radosti, které se proplétaly vzpomínkami na civilní život v Době z druhé ruky. Nahrazují je titulní zinkové rakve, v nichž mrtví z Afghánistánu přilétali.
Kniha je poskládaná z několika desítek anonymních výpovědí, které se vesměs snaží zodpovědět otázku, jak najít smysl v nesmyslném konfliktu. Afghánská válka byla pro Sověty podobnou deziluzí jako Vietnam pro Ameriku o desetiletí dřív. Její konec se potkal s glasností, kdy už bylo možné říct, že vpád do cizí země byl zločin a mrtví padli zbytečně a marně. Sami strůjci invaze…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
