Nejveselejší orchestr světa: Odpálíme střechu a pozveme krále

Louis.“ „Petra.“ „Theo.“ „Kathy.“ Je třetí lednová středa, sedm hodin večer a do dveří komunitního sálu v nizozemské vesnici Zwammerdam proudí záplava lidí. Za chvíli tu začíná pravidelná zkouška tělesa Jostiband Orkest a návštěvník z cizí země zažívá zvláštní situaci – spousta hudebníků ho nadšeně vítá už ve dveřích, chce si s ním potřást rukou a seznámit se. „Brand.“ „Delia.“ „Brian.“ „Monica.“

Jostiband je orchestr tvořený hráči s mentálním postižením všeho druhu. Od Downova nebo Williamsova syndromu přes autismus až po závažná kombinovaná postižení, kdy lidé nedokážou mluvit a sotva udrží v ruce chrastítko nebo triangl, na které hrají. Část hráčů přijíždí na zkoušku na invalidních vozících a s asistenty.

Ve světě existuje víc podobných uskupení, ale Jostiband je v žánru legenda. Je nejstarší, nejslavnější a také největší – na dnešní zkoušce bude sto dvacet hudebníků. Jezdí na světová turné, loni při oslavě svého padesátého výročí vyprodal v Amsterdamu halu, v níž hrají Deep Purple nebo Depeche Mode, a na pódiu se s členy objímal nizozemský král. „Jejich tajemství zůstává tak trochu záhadou,“ píše o nich server Can Do Musos, který se věnuje hudbě lidí s postižením. „Nikdo nedokáže slovy vyjádřit, jak dokážou probouzet v publiku tolik nadšení a emocí.“ A návštěvník zkoušky přes úvodní uvítání netuší, že tahle legenda vskutku nepřehání…

Příběh Jostiband Orkest je snad nejvýstižnější ilustrací jedné méně známé stránky nizozemské společnosti. Nizozemsko dalo světu nejen Vincenta van Gogha, goudu a coffee shopy: významně přispělo k modernímu pohledu na lidi s postižením. V roce 1966, kdy většina světa stále věřila, že mentálně handicapovaní patří za zdi ústavů, dostali dva pracovníci jednoho takového zařízení ve městě Nieuwveen nápad zřídit svým svěřencům jakýsi hudební klub. Opatřili staré nástroje, zejména všemožná chrastítka, triangly a bubínky – a na pravidelných setkáních začaly první muzikantské dýchánky.

Bylo to jen pár let poté, co se v Evropě začal prosazovat obor muzikoterapie coby moderní forma využití léčivé síly hudby. Lidstvo ji přitom zná od pradávna. Nemocným zpívali už lovci mamutů a neurologické výzkumy později zjistily, že mozkové sítě spojené s vnímáním hudby patří k nejstarší architektuře naší mysli. Hudba snižuje strach a úzkost, zlepšuje náladu, utužuje sociální vazby. A také první hráči nově založeného Jostiband Orkest si to na konci šedesátých let užívali – chrastili, bubnovali a zpívali nizozemské šlágry na celé kolo. V téhle podobě by se orchestr těžko proslavil a koncertoval od Izraele po Kanadu, vedoucí hudebních večerů se ovšem po nějaké době spontánního jammování rozhodne zvednout uměleckou laťku…

Reportáž ze zkoušky orchestru najdete v aktuálním Respektu 7/2017