Kelímek jde na hanbu

Jen máloco symbolizuje západní luxus víc než kelímek na kávu. Stačí pohled na ulici kteréhokoli většího města – je jasné, že jejich obyvatelé ranní spěch s horkým pitím v ruce prostě zbožňují. A to je problém, protože životnost kelímku se shoduje právě jen s dobou, která je třeba k vypití jedné kávy. Což znamená velké množství odpadu, podle přibližných odhadů jich jen v Praze lidé každý rok vyhodí zhruba čtyřicet milionů. Naskládané do sebe by dokázaly vytvořit hada dlouhého dvě stě kilometrů, což je vzdušnou čarou vzdálenost z hlavního města do Olomouce. Po svých kelímcích by do Olomouce došli také Brňané, jejichž roční spotřeba vytváří hada o délce pětašedesáti kilometrů.

Oblíbené kelímky jsou zároveň obzvlášť obtížný odpad. Tváří se jako karton, ale papír je v nich slisovaný s polyetylenem, aby neprotékaly. Což je kombinace, s níž si většina strojů neporadí a kelímky jsou prakticky nerecyklovatelné. Některá německá města se proto rozhodla, že se růst hory módního odpadu pokusí alespoň zpomalit.

Nejdřív po dobrém

Klíčem je vývoj lehkého a zároveň pevného materiálu, který neproteče a také nestojí výrazně víc než dnešní kelímky používané jak celosvětovými řetězci, tak malými kavárnami. Doplňkem je nijak závratná, ale zase ne úplně zanedbatelná záloha. Lidé by si pak nechali kávu s sebou nalít do vratného kelímku, který by si odnesli a po libovolně dlouhém čase jej zase vrátili – v jakékoli kavárně zapojené do systému. Zálohu by dostali zpět.

Pionýrem je…