Jak zkrotit zlobivé děti

Tahle je první, kterou jsem upekla v novém bytě,“ dává unaveně vyhlížející blondýna na stůl bábovku s kávou. Výhled z okna jednoho z bytů barrandovského sídliště na Prahu ji ale netěší. Blance Danešové bude brzy padesát a Štětí, kde má její rodina vlastní byt, rozhodně opouštět nechtěla. Aby uplatili druhý byt, manžel musel vzít lukrativnější práci na stavbě v Polsku. Jinak to ale nešlo. Jejich osmiletý syn Štěpán má těžkou poruchu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) a ve Štětí ani v okolních městech Danešovi nenašli školu, která by byla ochotná ho přijmout. Dveře jim otevřela až škola pro žáky s poruchami chování na pražském Zlíchově.

Rodin, jež mají podobné potíže, přibývá. Alespoň na papíře: za posledních deset let se počet dětí s vývojovými poruchami chování ztrojnásobil, dnes je jich skoro sedm tisíc. Přibývá také dětí, kterým psychiatři diagnostikují poruchy autistického spektra (nejčastěji Aspergerův syndrom), těch jsou zhruba čtyři tisíce. „Zlobivé“ děti spolužáci nemají rádi a pro učitele často znamenají zkoušku, v níž je velmi obtížné obstát.

Hnusná máma

„Už v porodnici jsem říkala, že tohle dítě je jiné,“ podívá se Blanka Danešová na Štěpána, který se o ni na gauči opírá a hraje SimCity. „Byl věčně nespokojený, přebalený, najedený, a stejně pořád brečel.“ Matka dalších dvou už dospělých synů měla správnou intuici. Naplno se to projevilo ve školce. „Když jsme šli tam, byla scéna,“ říká. „Když jsme odcházeli, další scéna. Křičel, já nechci domů, nebudu…