Nemám moc peněz, ještě studuju,“ vymlouvám se – v předtuše žebrání o peníze –, když se ke mně naklání postava malého chlapce. „Seňora, I love you,“ vyznává dotyčný k mému překvapení lásku a za chtivého pomlaskávání u toho špulí rty. „Fuck you, I want to fuck you,“ přechází konečně ve své žádosti k věci. Je odřený a ušmudlaný a zjevně žije na ulici. Může mu být maximálně deset let.
Zdejší děti jsou silné a „ošlehané“, to mě vždy fascinovalo. Platila jsem třeba nějakou drobnost bankovkou, prodavač neměl nazpátek, a v tu chvíli syn další zákaznice, který dosahoval poloviční výšky než my, bez dovolení vzal mé peníze a za sekundu se vrátil s rozměněnými drobnými. Běžně vídám děti, které prodávají ve stáncích fazole či šneky (tuto gastronomickou libůstku převzali Maročané od bývalých kolonizátorů). Dětská práce je v Maroku reálným problémem, ovšem ani dětští prodavači se v „ošlehanosti“ nevyrovnají dětským bezdomovcům. Ti jsou temnou stránkou země, jejíž všudypřítomnosti se nevyhnou ani turisté, kteří přijedou strávit pár dnů do pětihvězdičkových hotelů.
Podle oficiálních statistik žije na ulici přes třicet tisíc dětí, číslo je však pravděpodobně větší. Existují tu dětské domovy, v nichž mnohdy pracují v rámci dobrovolnických programů mladí lidé z Evropy. „Hodně žen odloží nemanželského potomka, který se jim narodil po nezávazném sexu. Znamenal by pro ně velkou ostudu,“ vysvětluje německá dobrovolnice. Dobrovolníci platí organizacím za zprostředkování programu peníze, díky…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
