Sorry, pane prezidente, ale souhlasím s vámi

Po roztržce s Mexikem a po zákazu vstupu pro občany sedmi států mě prezident Trump překvapil. Použil politiku, s níž souhlasím. Pokusil se zastavit stálé množení federálních nařízení. Podle jeho příkazu musí každé ministerstvo, které chce přidat nějaký předpis, dva již existující zrušit. Možná to vypadá nezvykle, ale britská vláda toto pravidlo „jeden dovnitř, dva ven“ zavedla už v roce 2013 a účinkuje velmi dobře. Přestože mě Trumpův pohled na svět znepokojuje, s některými významnými částmi jeho programu souhlasím – s daňovou reformou, s investicemi do infrastruktury, s deregulací, s reformou státní služby. Přesto si neustále kladu obecnější otázku: Přeje si vůbec Trump, aby s ním někdo jako já souhlasil?

Jaká jsou ta kritéria?

Trumpův Bílý dům se rozhodl, že nejlepší metodou, jak se vypořádat s určitou institucí nebo skupinou, která mu stojí v cestě, bude neustále usilovat o její delegitimizaci. To vedlo ke strategii zběsilých útoků na média, o nichž dnes prezident mluví jako o „opoziční straně“. Jeho hlavní stratég Stephen Bannon na média naléhá, „aby na chvíli sklapla a jen naslouchala“. Sean Hannity, moderátor Fox News, jenž se stal neoficiálním mluvčím Bílého domu, hovoří o médiích jako o „bandě přeplácených, líných milionářů, kteří jsou mimo obraz a nemají na práci nic jiného než pohrdat lidmi, kteří činí tuto zemi velkou“.

V tuto chvíli se chce poznamenat, že…