Vítěz Vinyly a Apolla: Nechci, aby se lidé po poslechu mé hudby cítili špatně

Ondřej Holý alias dné získal za své album These Semi Feelings, They Are Ewerywhere minulý měsíc cenu Vinyla. Nyní k ní přidal i druhou trofej udělovanou tuzemskými kritiky, ocenění Apollo. Při této příležitosti odemykáme jeho profil. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

…

Nic si nepřál víc než album dokončit, ale netušil, jestli na to vůbec má. Vyžádalo si pět let tápání, předělávání a hledání nových cest. Skládal a nahrával skoro každý den, utápěl se v nekonečných možnostech, jaké hudební softwary nabízejí, a po týdenním odstupu si nad novým materiálem vždy zklamaně pomyslel: „Nechci, aby tohle ostatní lidé poslouchali, a nechci to poslouchat ani já sám.“

Tak ve svém světlém bytě v pražských Dejvicích vzpomíná Ondřej Holý vystupující pod jménem dné na tvůrčí blok, který provázel vznik desky These Semi Feelings, They Are Everywhere. „Už jsem přestával věřit svým schopnostem,“ vybavuje si. Teprve když si určil omezení, že přestane myslet na zvukové efekty a svou hudbu postaví na něčem tak tradičním, jako je klavír a tleskání dlaní, nerozhodnost ho opustila. A nejenže album These Semi Feelings, They Are Everywhere dokončil. Křehce posmutnělá deska kombinující klavírní melodie s experimentálními ruchy vzbuzuje nadšené reakce na všech frontách.

Holému se jako jednomu z mála zdejších mladých hudebníků podařilo proniknout do prostředí moderního hudebního trhu. Pro muzikanta vzešlého z české nezávislé scény jde o výrazný úspěch. Skvěle se mu daří na Spotify, zajímají se o něj zahraniční hudební servery – a aktuálně je nominovaný v kategorii album roku v obou tuzemských kritických anketách, Vinyla a Apollo.

„Už mám potřebný důkaz, že dělám něco, co má smysl,“ říká Holý nad albem, k jehož dokončení měl ještě jeden důvod a motivaci. Nikdy nechtěl být charakterizovaný svým zdravotním stavem, který ho před deseti lety dostal na vozík. „Ta hudba je nyní součástí toho, co jsem,“ říká pevně a nesentimentálně. „Díky ní by mě nikdo neměl brát jako nějaký stereotypní objekt na vozíku, se kterým si chceš plácnout, protože to zvládá.“

Žádné stopy

Rychlost nebyla pro jeho tvorbu nikdy charakteristická. Ve dvanácti mu otec koupil první bicí soupravu. Od té doby až do dvaceti na malé vesnici poblíž Plzně vystřídal hraní v několika kapelách, ale žádná to ze zkušebny nedotáhla k prvnímu koncertu. „Pořád jsme jenom pilovali hraní,“ vzpomíná. Stejně dopadly pokusy o elektronickou hudbu, o nichž dnes tvrdí, že je dobře, že je nikdo neslyšel. Zlom nastal až po dvacátém roce, kdy poprvé nahrál celou skladbu sám, bez pomoci spoluhráčů. Stačila mu kytara a laptopový mikrofon, s výsledkem byl spokojený.

Tou dobou jej to už lákalo do Prahy. Přitahovala ho nejen nabídka koncertů, ale v okruhu lidí kolem pořadatelského kolektivu AM 180 našel i komunitu hudebníků a umělců, s nimiž si rozuměl. A do zdejšího prostředí také skvěle zapadl. Chodil z koncertu na koncert, začal o hudbě psát a blogovat. Jedno ráno na nočním stolku pozoroval přebal knihy Žádné stopy od Fredericka Forsytha a podle části prvního slova si zvolil název – dné.

Postupně natočil dvě krátká ambientní EP, zahrál si na úvodním ročníku kutnohorského festivalu Creepy Teepee 2009, začal být považován za výrazný mladý talent a už se začalo čekat na jeho debut. Místo něj však přišla zmíněná krize pramenící z nepřeberných možností, jaký „sound“ může hudba ve třetím tisíciletí mít. Ztrácel se v nich, ale nevzdal to jen proto, že žádnou jinou realizaci než hudbu v životě nemá – jak sám tvrdí. Ulevilo se mu, teprve když si určil, že základem musí být klavírní melodie a tlesknutí dlaní – tedy dva prvky, jejichž zvuk je daný staletími a není třeba jej modifikovat. Až k nim začal do mozaiky přidávat zvuky natočené ve skutečném světě či ty, které zaujaly jeho ucho při sledování videí na YouTube. V koláži na These Semi Feelings, They Are Everywhere je tak slyšet zvuk vytahování karty z bankomatu i praskání z televizních přenosů kriketu a biliáru.

Ačkoli album vzniklo zcela současnými technologickými postupy, je plné hřejivě působících zvuků. „Základ je, že nechci, aby se lidé po poslechu mé hudby cítili špatně. I když je třeba rozpláče, měla by v ní být naděje,“ popisuje Holý. Hotovou desku rozeslal několika vybraným lidem. Nahrávka oslovila jeho současného manažera Joshe Christophera z Velké Británie a na jeho popud pak uchvátila nově vznikající německé vydavatelství Majestic Causal Records. „Ondřejově hudbě se nic nepodobá a natočil jedno z nejkrásnějších alb, jaká jsem kdy slyšel,“ pochvaluje si Anselm Peyer z Majestic Casual. „Nenásleduje žádné trendy, nezajímají ho žánry, v mnoha ohledech je hodně ryzí, a přitom inovativní.“

I proto se dné stal prvním hudebníkem, s nímž tento YouTube kanál podepsal smlouvu, když se rozhodl, že začne působit také coby zázemí pro hudebníky. S více než 3,2 milionu odběratelů se jméno Majestic Casual stalo významnou značkou a také díky jeho vlivu se dné objevil v ostře sledovaných playlistech Spotify (například ve výběru písní The Most Beautiful Songs in The World spolu s hvězdami jako Bon Iver nebo Nick Cave). Získal tu poslechovost v řádu statisíců, což jsou cifry, kterých dosahují největší jména českého popu, ale vyhraněný instrumentální muzikant by je na malém domácím trhu rozhodně nenasbíral.

Co tělo dovolí

Právě díky silným on-line kanálům sbírá posluchače z Británie, Spojených států i Singapuru. „Vytváří to iluzi úspěchu a je to příjemné, ale neznamená to, že mám tolik oddaných fanoušků. Playlisty se často poslouchají jako kulisa,“ konstatuje se střízlivým odhadem Holý, jehož schopnost krátce a výstižně glosovat okolní dění se projevuje i na These Semi Feelings, They Are Everywhere. Říká té desce „vztahovka“ a je pro něj mimořádně osobní.

I když nezpívá a nepíše texty, jsou skladby, které by mohly působit nepostihnutelným dojmem, ukotvené jednoznačnými názvy, jež charakterizují zkušenosti se vztahy a fenomén singles typický pro 21. století. Jeden z nich vtipkuje, že muchlování na veřejnosti je nevkusné, druhý konstatuje, že když pár zažívá souznění při on-line komunikaci, neznamená to ještě, že jim to bude fungovat, až se potkají. Nejsou tu velké milostné příběhy, ale krátká setkání, která byť mohou být intenzivní, nezanechají hluboké vzpomínky ani jizvy. Zůstávají jen dojmy složené z prchavých pocitů – nebo spíše „polopocitů“, řečeno názvem i náladou alba.

https://www.youtube.com/watch?v=G7FUR8QJz7o&list=PLUfYhiL9NqMc7amU838RVLbZk4IcBXaUz

Přitom by se mohlo zdát, že Ondřej Holý má zkušenosti na drama, které by mohl pojednat. V deseti letech mu zjistili svalovou dystrofii. Chůze se během teenagerských let zhoršovala, od dvaceti je na vozíku. Žije soběstačně, na koncerty jezdí autem, přesto slábnutí svalů pokračuje. Nic z toho ale nebere jako téma. „Můj život není příběh hrdinského boje. Prostě dělám to, co mi tělo dovolí. Někdo zvládne lyžovat, někdo ne,“ říká s klidem a dodává, že vyrovnat se s diagnózou nebyl takový problém. Ten nastává až v úmorných situacích, kdy mu ji připomíná okolí. Děje se to téměř kdykoli si večer vyrazí na koncert nebo do klubu, ač by tato místa měla být z podstaty sdružující.

„Když mě osloví neznámý člověk, jsem v prvních vteřinách hodně ostražitý, jak se bude chovat. Jestli se se mnou bude bavit jako s člověkem, nebo blahosklonně začne o tom, proč jsem na vozíku,“ popisuje Holý. Pozornost, kterou budí, přitom ukazuje, že toto prostředí rozhodně není bezbariérové. Kdyby nebyl schopný stát, na valné většině míst by si neporadil: „Samozřejmě že jsou všude schody, po kterých ti někdo musí pomoct, a dveře na záchody bývají skoro vždy úzké. Maličkosti, které nikomu nedocházejí,“ říká až s pobavením, ale dál si nechce připouštět, že by mělo být bráno jako heroický výkon, když po večerech nesedí doma. „Vedu víceméně normální život, jen jsem slabší,“ uzavírá.

Jediné, čeho se Ondřej Holý obává, je to, že jeho zdravotní stav může v průběhu let postoupit do fáze, kdy nebude schopný hrát na klavír nebo kytaru. Zatím si s tím ale hlavu neláme: skutečnost, že přes všechny peripetie a pochybnosti dokázal natočit album, i úspěch, jaký s ním sklízí, mu zvedly sebevědomí – a také otevřely nové obzory. Už má představy o dalším, a jak říká: „Určitě mi to nezabere pět let.“