Hallelujah!

V Česku jsme s vírou na štíru. To v Americe s tím ciráty nedělají. Spojené státy jsou velké. Mají tu větší velikosti oblečení, větší porce jídla, vyšší silniční nadjezdy. A taky větší kostely.

Tady v Houstonu jich je plno. Každý kostelík tu vypadá jako u nás katedrála a jsou jich celé ulice. Nutně to mezi nimi musí vyvolávat konkurenční boj, což není až tak úplně na škodu. Na první pohled je vidět, že si farář necucá kázání z prstu. Všechno je organizované, atmosféra příjemná, hudba veselá. Ale pořád to není nic ve srovnání s překvapením, které mi připravil manžel.

V neděli se jedeme podívat do Lakewood Church, největší kongregace v USA, kterou týdně navštíví kolem 40 tisíc lidí. Říkají tady tomu „megachurch“, což je z definice kongregace s více než dvěma tisícovkami věřících. Ovšem pro Lakewood by měli vymyslet nějaké ještě bombastičtější slovo.

Problém je, že se tam nedá jen tak dostat. Pastor Joel Osteen totiž kostel před lety přestěhoval do budovy bývalého sportovního stadionu. Představte si, že se vypravíte na koncert, který se koná v hale s kapacitou 16 tisíc lidí, a všichni přijedou vozem. Mimochodem, jeho kázání si prý přes média týdně vyslechne až sedm milionů Američanů.

Pastor vypadá jako Ken a po boku mu stojí jeho manželka Barbie, vlastně Victoria Osteen. Nejde jen o kázání, i když i to je show sama pro sebe. Hodně se tu zpívá. Po pódiu divoce křepčí profesionální zpěváci, v zádech mají obří orchestr, po obou stranách se vlní sbor ve stejnokrojích. Všechno to promítají na obřích obrazovkách, takže nehrozí, že by nám tady na galerii mohlo něco uniknout. Nevědět, že je to kostel, vrhnu se do kotle v domnění, že jsem na koncertě nějaké oblíbené superkapely. S poněkud křesťanskou tematikou.

Celý stadion se s nadšením zvedá ze židlí a v opojení mává rukama nad hlavou. Hallelujah! Všichni tančí a tleskají. Zjišťuju, že nejsem davový člověk. Ale zůstat sedět, když kolem vás vlaje ve větru 16 tisíc lidí, to taky vyžaduje pevné nervy. Vstávám, ale k mávání se nepřidávám. Tohle není pro českou náturu. Jsem zvyklá na malý románský kostelík, kde se každý snaží splynout s lavicí.

Chloubou kostela je multikulturní a multirasové složení věřících. Přece jen jsme na jihu. Tady ten americký meltingpot berou s rezervou. Třeba když jsme šli do food courtu v obchoďáku, zjistili jsme, že každá rasa má svůj stoleček. Ano, všichni se tam můžeme svobodně najíst, ale odtud potud. A funguje to tak i v kostelech. Očividně jsou místa rezervovanější, distingovanější pro potomky Evropanů, a pak jsou kostelíky tanečnější a horkokrevnější… Nicméně toto neplatí pro Lakewood. Sem můžou všichni. Jesus loves you! A to platí pro všechny.

Tím se dostáváme ke kázání. Je jasné, že Joel i Victoria jsou výborní řečníci. Já mluvit před takovou masou, tak z toho měsíc nespím. Taky nešetří sliby, což může být jeden z důvodů, proč jsou tak populární. Ano, křesťanství a Bible hlásají spoustu úžasných věcí, ale i tak, neslibují nám tak úplně všechno, že…

„Ježíš vás všechny zachrání!“ „Amen,“ křičí stadion. „Všechny nemocné uzdraví!“ „Amen,“ jásají věřící. Hned přemýšlím nad tím, jestli má Bůh opravdu v plánu nás všechny uzdravit. „Očividně nemá,“ říkám si. Kdybych si nepřipadala jako neviditelný mravenec v obrovském mraveništi, tak se snad přihlásím s námitkou. Jsem spíš tichý, rozjímavý typ, takže nehrozí, že bych k něčemu takovému vůbec kdy našla odvahu.

Naděje se však určitě dobře prodává. God bless you!

Veronika Ageiwa,

světoběžnice na volné noze