Dopis z New Orleansu

Blíží se konec ledna a noviny v New Orleansu už publikují první mapu vražd letošního roku. K 23. lednu je na ní patnáct červených teček. Pokud chce člověk v klidu v tomto jinak úžasném městě plném historie, jazzu a skvělého jídla žít, doporučuji nečíst noviny a nepouštět si večerní zprávy. Jinak je celkem pravděpodobné, že začnete trpět paranoidní představou, že se dříve či později stanete obětí trestného činu.

Nechoďte večer ven, nevzdalujte se od školního kampusu, nechoďte pokud možno pěšky. Že má New Orleans problém se zločinem, jsem se dozvěděla téměř okamžitě po svém prvním příjezdu sem před deseti lety. Pro mě a další pražské studenty zvyklé na hromadnou dopravu a přemisťování se z jednoho konce města na druhý v kteroukoli denní dobu to je velké rozčarování. Pracovníci univerzity i další studenti nás neustále varují, abychom si dávali pozor. Mají živě v paměti nedávnou stále neobjasněnou vraždu studenta na našich kolejích. Všichni podle nás přehánějí a jejich výstrahy nebereme v potaz. Co nám taky zbývá, když auto z nás nikdo nevlastní a na taxi z českého stipendia jaksi nezbývá.

Prahneme po nových zážitcích a vyrážíme do Francouzské čtvrti. Cesta po třídě Elysian Fields (Elysejská pole) spojující jezero Pontchartrain a řeku Mississippi je jen dalším zmatením. Jsme vůbec v Americe? V zemi blahobytu, krásných domů a drahých aut, jak ji známe z filmů a seriálů? Zatím to tak nevypadá. Je rok a půl po hurikánu Katrina. Míjíme polorozpadlé dřevěné domky s nápisy o…