Jsou to bubliny architektonických stylů, říká amatérský výdecholog

Výdechové stavby stojící ve stanicích pražského metra i mezi nimi většinou mineme bez povšimnutí. „Přitom jde o encyklopedii architektonických stylů, na kterých se podíleli mnozí význační architekti a výtvarníci,“ říká Jan Charvát, autor knihy Nádech výdech nakladatelství BiggBoss.

Výdech metra – je to správně terminologicky?

Víceméně ano, i když přesněji je to výdechový kiosek. Je to ta vnější část, kterou vidíme na povrchu; někde jde o ryze technickou stavbu, jinde je výdech ztvárněn architektonicky, včleněn do konkrétního místa. Směřuje taky pod povrch, třeba výdech v podobě betonového kvádru u stanice metra Náměstí Míru je v součtu vyšší než Chrám sv. Víta, měří 97 metrů. Některé také vyvěrají na neuvěřitelných místech, třeba na dvoře Kolovratského paláce stával provizorní výdech postavený ze silážní věže, byl nahrazen výdechem připomínajícím pyramidu.

Výdechy nazýváte pomyslnými plícemi metra.

Plní obdobnou funkci jako plíce lidské. Pomocí obrovských větráků zajišťují klimatické podmínky v metru, vyměňují vzduch na nástupištích, v zimě dodávají teplo, v létě je naopak odvádějí stejně jako zplodiny vzniklé provozem.

Co vás na „plicích“ fascinovalo natolik, že jste o nich sepsal knihu?

Při běžné chůzi městem člověk spoustu těchto staveb míjí, nevnímá nebo neví, k čemu slouží – říkám, že jsme postiženi architektonickou slepotou. Přitom jde o stavby, které si zaslouží naši pozornost.

Proč?

Stanice a výdechy metra jsou živou součástí města a vstupy do jeho podzemí inspirují nejen grafiťáky. Jsou encyklopedií, časovými bublinami architektonických stylů, ve kterých vznikaly. Nehledě na to, že zájem o československou architekturu šedesátých a sedmdesátých let zažívá renesanci. Nejstarší výdechy tak nesou stopy bruselského stylu, brutalismu, po revoluci postmoderny. Skoro každý z téměř stovky výdechů pražského metra má i svůj příběh. Když jsem začal na knize pracovat, myslel jsem, že to bude práce na tři měsíce, ale nakonec trvala dva roky – probral jsem se desítkami tisíc dokumentů v archivech dopravních podniků a Metrostavu, hovořil s pamětníky, prakticky se všemi žijícími inženýry, architekty, sochaři… Byla to mnohdy téměř detektivní práce, ale hlavně tvůrcům jsem chtěl knihou vzdát hold.

O jaká jména jde?

Například jedním z prvních architektů výdechů na trase C byl František Cubr, „otec“ bruselského stylu, podílel se na prezentaci Československa na Světové výstavě EXPO 1958. Stanislav Hubička, který navrhl Nuselský most, je autorem výdechu na křižovatce U Bulhara, který ale bohužel zmizel pod záplavou billboardů. Nebo brutalistní výdech na stanici Pražského povstání architekta Václava Hilského, autora budovy Centrotexu; tenhle výdech byl překřtěn na varhany, ve vtipu se říkalo, že budou hrát Internacionálu. Existují i nezrealizované výdechy, třeba vedle plánovaného Centra vědeckotechnických informací na Invalidovně architekta Karla Pragera měl stát futuristický výdech Marie Davidové.

Museli se tvůrci podřizovat také ideologickým záměrům?

Třeba na stanici metra Háje, kdysi Kosmonautů, měl mít výdech podobu kosmonauta, kterému ze zad vychází kouř. Architektům se ale dařilo podobným tlakům ubránit; každá stanice měla svůj výtvarný generel, výtvarné libreto. Třeba kašnu na náměstí Jiřího z Poděbrad, dnes nesoucí název Sjednocená Evropa, spolu s výdechem vytvářel sochař Petr Šedivý. Architektka Anna Hübschmannová, autorka místní stanice, si totiž pro kašnu a výdech prosadila výtvarnou soutěž. Původně byl osloven Bedřich Stefan, člen Devětsilu a autor plastik na dominantě náměstí, Plečnikově kostele Nejsvětějšího srdce Páně, kvůli věku si však na tuto práci už netroufal. Do soutěže se pak přihlásili režimní sochaři, ale shodou náhod odstoupili nebo se vůbec neúčastnili. Kašnu a v kontrapunktu k ní vzdušný výdech tak nakonec vytvořil právě sochař Šedivý.

Máte svůj oblíbený výdech?

Třeba ten v sadech Svatopluka Čecha. Je tak trochu tajemný, pouze u něj se nepodařilo vypátrat autora. A taky mám rád výdech na trase B směrem na Stodůlky, ukrytý v jablečném sadu u jezírka; roury náhle vystupující z bujné zeleně působí, jako když se člověk ocitne ve sci-fi filmu.