Zima, nuda a hlad

Na oprýskané betonové rampě vrčí v jasném ránu pět naftových generátorů. O trochu tepla, které jejich kovová těla nazdařbůh vydávají do okolí, se dělí dvojice a trojice mužů, zachumlaných v tmavých zimních bundách, špinavých teplácích nebo džínech a děravých botách. Tady venku, s rukama položenýma na běžící stroj, je stejné teplo jako v jejich dočasném domově, u jehož zdí postávají a který se generátory pomocí tlustých trubek prostrčených dírami po vytlučených cihlách snaží vyhřát.

Hlavní vchod do mohutné protáhlé budovy opuštěného nádražního depa v centru srbského Bělehradu halí černý hustý dým. Když se návštěvník snaží osmdesát metrů dlouhou halu přehlédnout, nepodaří se mu to. Jediné, co z temné štiplavé mlhy vystupuje, jsou matná světla ohňů. Tři hoří po levé straně, čtyři po pravé a v jejich okolí jsou znát siluety sedících postav. Je slyšet praskání a syčení pálícího se dřeva, kašlání a odplivování.

Jediný další zdroj světla jsou rámy bývalých vrat na protější delší stěně, kterými do haly proniká denní světlo. Vedou ke druhé identické budově, oddělené jen metr a půl hlubokým betonovým příkopem. Kdysi v něm stávaly odstavené vagony, ale koleje na dně už nejsou vidět. Příkop je plný odpadků, slupek od zeleniny a ovoce a lidských výkalů. V desetistupňovém mrazu však není cítit žádný zápach.

Ani v druhé budově není poznat, že venku je slunečný den. Ve střeše je více děr, je tu větší zima a na bahnité podlaze více kaluží, ale vzduch se tu dá dýchat bez neustálého pokašlávání. Podél obou dlouhých stěn hoří čtyři ohně, zdi jsou obložené třemi stovkami provizorních lůžek. Staré nafukovací matrace, vrstvy šedivých dek a provlhlých starých polštářů, nadvakrát přeložené podlážky stanů, překližkové desky a zabahněné spací pytle. Po ránu se v nich rýsují obrysy lidských těl: vzhůru jsou jen malé skupinky lidí, které potichu sedí kolem ohňů.

Jedinou výjimku tvoří ohniště u jednoho z východů, o které se stará osmičlenná veselá společnost. Jeden z mladých mužů posouvá blíž k plameni starý železniční pražec. Těch je v okolí nepřeberně, jsou napuštěné dehtem a stoupá z nich všudypřítomný jedovatý kouř. Hoří však dlouho a hřejí spolehlivě. „Mně je devatenáct, jemu je čtrnáct, ten s ovázanou rukou je z nás nejstarší, je mu dvacet devět,“ gestikuluje nejhovornější mladík, který se představuje jako Habíb. Skupina Afghánců se původně neznala, spřátelili se po cestě Íránem, Tureckem přes řecký Lesbos a Balkán až sem, na opuštěné nádraží v centru srbského Bělehradu. Přežívají tady už čtyři měsíce spolu s patnácti stovkami dalších mladých mužů. Většině není víc než třicet let, všichni přišli z Afghánistánu a Pákistánu a v Bělehradu uvázli po několikaměsíční cestě za lepším životem. V jejich případě je to ale zatím jenom hodně vzdálený sen.

Zpátky mě nedostanou

Cílem většiny obyvatel zakouřených hal je Německo, Švédsko a Itálie. V unijním azylovém řízení mají ovšem přednost rodiny ze Sýrie a Iráku, mladí muži z Pákistánu a rozvráceného Afghánistánu jsou prakticky bez šance dostat se legálně za schengenskou hranici. Srbské uprchlické tábory jsou přeplněné, a i kdyby se v nich místo našlo, dobrovolně by do nich nešli: znamenalo by to čekání bez naděje na úspěch a nakonec deportaci směrem zpět – tedy do Makedonie. Země by je přijala, protože makedonské úřady vědí, že by se zdejší obyvatelé zase rychle načerno vrátili do Srbska, směrem k Unii. Takže ve finále je utečenecký život tady, v nejubožejších podmínkách v rámci celé Evropy, v jejich očích jediná volba. „Zpátky domů nikdy nepůjdu,“ říká Habíb, „jediné, co mi zbývá, je zkoušet pokračovat dál. A nejsnazší cesta vede odsud.“