Z korporátu a pražského života jsem odjela odpoledním spojem za rodiči. Do domu vstupuji odjakživa hlavními dveřmi večerky. Pozdravím hlasitě: „Dobrý večer!“ a mrknu významně na bráchu. Ví, že to znamená: „Co nového?“ a pokrčí rameny. Tak se jako vždycky rozhlížím, co v obchodě přibylo a co za tu dobu zdražilo. Nejlépe lze pohyby cen vyčíst z ceníku uzenin – táta namísto toho, aby vytvořil nový ceník, vezme fixu a přečmárá původní cenu, kterou přelepí novou. Marketingoví novátoři by z toho asi zešíleli a já bych z toho zešílela taky, ale už jsem si zvykla. Nejspíš si zvykli i naši zákazníci a asi to berou jako ukazatel toho, že je na ekonomickém trhu vše v pořádku. „My letos nemáme vinné klobásy?“ zeptala jsem se bráchy poté, co jsem skončila s letmým auditem uzeninového pultu. Brácha zas pokrčil rameny.
Konečně se prospím! zajásala jsem, když jsem si lehala do postele.
Je 24. 12. Štědrý den, 8 hodin 52 minut (zdroj: telefonní výpis). Volá mi táta (i když je jen o dvě patra níže) a mně už je jasné, co se po mně chce… „Vstaň a běž dolů pomoct mámě, já jedu nakoupit zboží, ať máme co prodávat. Nenech ji tam dlouho samotnou!“ vydám ze sebe několik citoslovcí, mezi nimiž lze identifikovat i ta, která se vším řečeným souhlasí.
Běžím po schodech, jež propojují domov pěti lidí a obchod, který živí kdoví koho všeho (tady a ve Vietnamu). Jelikož se rodiče ostatně jako většina vietnamských rodičů vysoce obávají krádeží, máme obchod v přízemí našeho domu. Tahám za kliku. Máma na mě, ať nakrájím salám, když mě uvidí přicházet.
Chopím se své role a ptám se zdvořile, co to bude a kolik toho bude. Nepřipadá mi to zvláštní, takové ráno jsem měla i před rokem a zřejmě takové bude i za rok, ačkoli se několik hodin nato ptám táty, proč nezavřeme. „Proč bychom zavírali! Přes ulici mají obchody zavřeno, přece nebudeme zavírat, když lidi chodí!“
Nato si uvědomím, že by paní, která si kupuje ingredience na bramborový salát, musela jít nakoupit o den dříve. Rodičům nevadí pracovat i ve dny, kdy polovina světa slaví narození Ježíše, nebo příchod Santa Clause, ale abychom my – jejich potomci – mohli přestat s klením, budete to muset být vy – naši zákazníci, kdo si o svátcích dá nohy na stůl. Vietnamci to možná začali, ale sami tento zvyk neukončí. Přemítám si dál o světě při krájení šunkové cihly.
Ukrajinští spoluobčané mají na štědrovečerním stole špekáčky, statisticky to vychází minimálně v naší obci na každého druhého Ukrajince (občanství usuzuji podle přízvuku). Mířím střídat mámu za pokladnu. Během markování zkoumám zákazníkům obsah košíku a v hlavě si promítám jídla, která se dají uvařit, upéct, usmažit, (u)dusit. Baví mě též poslouchat cizí rozhovory, ačkoli se to nemá. Ale jak zabránit tomu, abych přeslechla, že nemáme v nabídce bramborový salát a že je možné ho nakoupit kdesi v polotovarech?
Někdo doma bude mít pořádnou party, pomyslím si, když markuji koš plný lihovin. „Máte sardelovou pastu?“ zjistila jsem, že nemáme sardelovou pastu a že sardelová pasta se dělá z ančoviček. Nemáme ani bílou polevu a nemáme ani buráky, na které se už ptali nezávisle na sobě dva lidé. Prskavky máme, ale jen ty obří. Veky bohužel došly. Průzkum podle mě dopadl dobře, lidé jsou přece jen v některých ohledech velcí klasici.
„Do kolika máte dnes otevřeno?“ ptá se spousta lidí. „Do osmi,“ odvětím a dodávám, že přinutíme rodiče zavřít dřív. „Vy neslavíte Vánoce?“ Jestliže slavit znamená zavřít obchod, tak bohužel neslavíme, ale salát, kapra, řízky, vaječňák, stromeček i nějaké dárky mít budeme! Tak šťastné a veselé! A šťastnější a veselejší rok 2017.
Lilia Nguyen,
studentka IT
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
