Jak přečíst Lavrova

Není pochyb o tom, že čtyřiapadesátiletý státní úředník Štefan Füle v sobě elegantně spojuje zdánlivě nesmiřitelné světy. Do služeb diplomacie se dal ještě před revolucí, protože „toužil po světě beze zbraní“ – vstoupil kvůli tomu i do komunistické strany a členem byl sedm let až do listopadu 1989. Poté napřel energii do obhajoby nového řádu a neúnavná propagace NATO mimo jiné v Litvě, kde působil jako velvyslanec, mu vynesla litevské státní vyznamenání.

Minulý týden ho ministerstvo zahraničí oficiálně vyslalo jako českého kandidáta na místo generálního tajemníka Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Je to zcela v souladu s Füleho dosavadní kariérou. Instituce, která je z Evropy rozkročená na jedné straně do Spojených států a Kanady a na druhé do Ruska a kavkazských republik, je dnes jedinou nadnárodní organizací na kontinentě, kde se Rusům navzdory anexi Krymu a agresivní zahraniční politice stále srdečně potřásá rukou. Následovníci režimu, jemuž kdysi sloužil, jsou však zároveň těmi, kdo mohou cestu Štefana Füleho do vysněného křesla zhatit.

Komunikovat a varovat

Füle se na konci roku 2014 vrátil z Bruselu ze své poslední velké mise, postu evropského komisaře pro rozšíření za Česko, a o svojí nové ambici začal neformálně mluvit poměrně záhy. Letos v zimě se jeho možná nominace objevila v médiích a novinkou minulého týdne je, že ji ministr zahraničí oficiálně poslal k posvěcení do vlády. Füle napoprvé neuspěl – nominaci údajně nestihlo…