Druhý domov můj

Ač povoláním otolaryngolog, dokázal v době bez internetu neúnavně vyhledávat fakta o hudbě a vůbec naší kultuře v té daleké zemi za mořem způsobem, jenž uváděl jeho české přátele v úžas. Důslednost byla zásadním rysem práce Hidea Sekineho, který předminulý čtvrtek zemřel v Tokiu. Před osmi lety získal od ministra kultury ocenění Artis Bohemiae Amicis za neúnavnou překladatelskou činnost operních libret, básní a trvalou podporu českého umění v Japonsku.

Zásadním impulzem zájmu o naši kulturu mu byl v roce 1959 poslech Janáčkovy sonáty v Sapporu v podání Mirky Pokorné. O tři roky později se připojil k průkopníkovi výuky češtiny a sběrateli naší exilové literatury Takešimu Nakamurovi a v kroužku zájemců si četli českou poezii a prózu. Do Československa se Hideo Sekine poprvé vypravil v roce 1974, od té doby přijížděl prakticky každé dva roky, aby tu navštívil hudební festivaly. Na Pražském jaru ho znali stejně dobře jako primáši muzik na Moravě, kde hledal kořeny svých milovaných skladatelů. V roce 1979 si vyžádal od přátel cestu do Poličky, rodiště Bohuslava Martinů, slovy: „Chci cítit údery zvonů na kostelní věži jako Martinů.“ Umožnit mu to tehdy nebylo snadné, ale povedlo se. Konečně mohl „cítit rytmus Vysočiny“.

Když v roce 1982 otevřeli v Nakamurově kroužku Seifertovu knihu Všecky krásy světa, která krátce předtím vyšla v Torontu, učarovala jim natolik, že autora zatoužili poznat osobně. K návštěvě došlo půl roku před básníkovou smrtí. U Seiferta,…