"Tolik?“ Koukal jsem udiveně na pracovníka Českých drah, když jsem si před téměř třemi lety v Praze poprvé kupoval jízdenku do Frankfurtu nad Odrou. Její cena, stejně jako navržené přestupy, se mi nějak nezdály. Po chvilce dohadování pán na pokladně uznal, že velké O v závorce za názvem města hraje dost důležitou roli a že nemířím na západ Německa, ale na východ. Jde o jedno z mála německých měst, které leží východněji než Praha. Brzy jsem si tedy v rozhovoru zvykl přidávat jedním dechem za slovem „Frankfurt“ taky slovo „Oder“. I pro Němce je totiž opravdový Frankfurt bez přívlastků jen jeden. Kdežto jeho drobnější jmenovec vzdálený asi hodinu cesty vlakem z Berlína směrem na Varšavu je prostě „ten bez letiště“.
Letiště ale není to jediné, co ve městě položeném na řece, která tvoří hranici s Polskem, chybí. Někam se ztratili lidé. Už v prvních dnech po přestěhování z Čech nás se ženou zarazilo, že i v rozlehlých čtvrtích s vysokými činžovními domy kolem osmé hodiny večer veškerý život utichá. Občas problikne jen mrtvolně fialové světlo televize. V ostatních bytech už se asi spí, mysleli jsme si. Nespí. Jsou prázdné. Byty, domy a někde i téměř celé ulice.
Kolega ze zdejší univerzity, mladý americký historik Mark Keck-Szajbel, velmi rád provází městem každého, kdo je tu poprvé. Hned na úvod návštěvníky vede do tramvaje a vystrčí je na konečné, ve čtvrti Neuberesinchen. S úsměvem blížícího se překvapení zastavuje uprostřed pusté louky protkané sítí dvouproudých silnic s…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
